Fantom opery patří k jedněm z těch příběhů, na jejichž nekonečnou repetici jsme si už zvykli a přijímáme ji jako zajímavý doklad proměn doby a trendů. Každá generace potřebuje svého fantoma, nebo ještě lépe několik fantomů! A přestože příběh započal svou cestu jako serializovaný novinový román a své nejslavnější inkarnace se dočkal na muzikálovém jevišti, zároveň se jedná o dílo pevně spojené s dějinami kinematografie. Nyní nás čeká nová podívaná, která k látce přistupuje velmi svérázně. Což bereme jako pozitivum.
Utrhl se ze řetězu
Jako mnoho dalších dnes ikonických příběhů 19. a raného 20. století, i Fantom opery byl koncipován jako zábava pro masy a vyšel nejprve na pokračování v novinách. Což je mimochodem odpověď na otázku, proč jsou tyto příběhy často tak dlouhé a zcela zjevně protahované – autoři byli placení za znak a dělali vše pro to, aby si přišli na co nejvyšší honorář. V letech 1909 a 1910, kdy vycházel, už se tato éra novinových románů chýlila ke konci, což znamenalo, že její postupy už dosáhly vrcholu a kniha je relativně čitelná i dnes.
Spisovatel Gaston Leroux se narodil jako nelegitimní dítě neoddaným rodičům, ale měl to štěstí, že měsíc po jeho narození byla veselka a vše se uvedlo na pravou míru. Malý Gaston tak mohl zdědit špičkový rodokmen sahající do královských rodů a chlapec dokonce sloužil jako „dvorní kamarád na hraní“ francouzského prince Philippa Orleánského. Zdědil nemalé bohatství a začal studovat práva, ale maličko se nám, chlapec, našel v gamblingu a rodinné bohatství rozházel tak moc, že neměl potřebné zázemí na vybudování právnické praxe.
A tak se někdejší princův kamarád z nouze stal novinářem, i když se zdá, že se v možnostech nalezeného řemesla nakonec našel. Zároveň se stal milovníkem detektivních románů, především těch od Arthura Conana Doylea. Sám se do nich pustil a několik jich publikoval, jeho nejslavnějším dílem se ale stal nepřekvapivě Fantom opery. Ten vyšel, když ještě skvostná budova Palais Garnier nebyla stará ani půl století, přesto byla již opředená několika městskými legendami založenými buď na fabulaci, nebo na přikrášlení reality. Ústředním pilířem genia loci pařížské opery se stal pád závaží slavného lustru, který zabil jednoho člověka a několik dalších zranil. Tichá pošta udělala během let z pádu závaží pád samotného lustru a z nehody úkladný čin tajemného fantoma!
Ultimátní toxická romance
Leroux ke stáru založil filmovou produkční společnost a připsal si několik scénářů, přesto to nebyl on, kdo Fantoma převedl na plátno. První adaptaci uvedli Němci již v roce 1916 a dnes ji považujeme za ztracený film, což bohužel u děl této éry není výjimečné. Leroux se dožil ještě druhé a té nejslavnější filmové adaptace, kterou natočili Američané a uvedli ji v roce 1925 na sklonku němé éry. Fantoma v ní ztvárnil Lon Chaney a jeho maska dodnes budí hrůzu. V tento okamžik také můžeme mluvit o tom, že příběh přerostl svého autora a román a začal žít vlastním životem – postupně měnil tvar a důraz na postavy či témata až do bodu, kdy původní narativ stěží rozeznáváme. Tak se z gotického hororu soustředěného na senzační případ znetvořeného masového vraha stal příběh toxické lásky k monstru. Nejlépe to pozorujeme na designu samotného Fantoma, který se od hrůzného znetvoření Chaneye posunul až k stěží viditelné sexy jizvě v aktuální adaptaci.
To ale trochu předbíháme, jednalo se o dlouhou a pozvolnou cestu, z níž je třeba vypíchnout ještě prominentní adaptace z let 1943 a 1962. V této době se stal Fantom opery jedním z těch příběhů, které v základních obrysech každý zná, přesto nemá jednu kanonickou podobu. Potřebuje jen jednu mladou umělkyni, která je romanticky rozervaná mezi perspektivním snoubencem a tajuplným, nebezpečným sériovým vrahem, což je v logice romantické fikce překvapivě složitá volba. Protože ona ho dokáže změnit!
To se ale změnilo v roce 1986, když Andrew Lloyd Webber uvedl svůj muzikálový magnum opus, který se podle prakticky všech myslitelných měřítek stal nejúspěšnějším jevištním muzikálem všech dob. Není tedy divu, že si tato adaptace nárokuje v popkultuře prominentní postavení a staví se automaticky do kontrastu vůči každé nové adaptaci.
Vymanit se z Webberova stínu
Nebudeme chodit kolem horké kaše, muzikálový Fantom opery by byl dokonalou ukázkou campu, kdyby nebyl tak moc úspěšný. Jedná se o ultimátní toxickou romanci s absurdním dějem, která plně těží z Webberova talentu na melodie, které nejde dostat z hlavy. Jde nepochybně o vrcholný broadwayský kýč, který ale plně chápe svou platformu a své publikum. Že něco takového není samozřejmé, dokázal Joel Schumacher, když v roce 2004 uvedl verzi s Gerardem Butlerem (!) v hlavní roli. Studio, motivované úspěchem brilantního Moulin Rouge, si dělalo oscarové ambice, dostalo ale velmi křečovitý film, který nezvládl přenést zážitek z jeviště na plátna.
Úspěch divadelní a neúspěch filmové verze pak na několik let Fantoma maličko zbrzdil. Ne že by přestaly vznikat adaptace, žádná se ale nedočkala větší mainstreamové pozornosti. Největší zájem nejspíš vzbudilo Webberovo loňské oznámení, že se chystá remake jeho muzikálu, který tentokrát odvede lepší práci. (Co si Andrew představuje jako „lepší práci“ těžko říct, jeho cit na filmy totiž nikdy nebyl z nejlepších.)
Tento projekt však nenabyl pevnějšího tvaru, stejně jako ho nenabyla verze chystaná pro Disney+ režisérem Kennym Ortegou. Musíme si tedy vystačit s modernizovanou francouzskou verzí, jež právě vstupuje do českých kin.
Režisér Alexandre Castagnetti tu uvádí snímek, který se na plakátu prezentuje jako „inspirovaný románem Gastona Lerouxe“, i když přesnější by bylo považovat ho za ekvivalent moderního legacy sequelu. V příběhu navštěvujeme současnou pařížskou operu, která má za sebou 100 let historie popkulturního fenoménu Fantom opery. Ten je samozřejmě fiktivní, je však inspirovaný skutečným příběhem tragicky zesnulého hudebního skladatele, jehož jediný balet byl právě nalezen v kobkách pod operou.
Do čela chystané opožděné premiéry se dostává rumunská baletka Anastasia (Deva Cassel), která se musí vypořádat s agresivním režisérem (Romain Duris). Aby toho nebylo málo, začíná ji navštěvovat tajemný muž s poškozenou tváří, z nějž se vyklube duch zesnulého autora (Julien De Saint Jean). Ten během skládání tohoto kusu ztratil lásku a je pro něj bolestivé nácvik sledovat, což nejspíš souvisí se sérií nehod, které přípravy provázejí. Mezi ním a Anastasií ale samozřejmě začne bujet cit a, jak asi tušíte, mladá tanečnice fantoma samozřejmě změní!
Máme tu tedy adaptaci rozkročenou zhruba mezi Černou labutí a Stmíváním, která se nebojí jít cestou trochu absurdní romance, i když si musí vystačit bez neodolatelného hudebního doprovodu muzikálu. Ku cti filmařům slouží ochota s látkou aktivně pracovat a posouvat ji novým směrem. Jejich přístup do autentické operní budovy jim pak jistě dost pomáhá.
Potvrzuje se tím alespoň, že Webber nemá patent na Fantoma a že tenhle příběh může žít i stranou jeho verzi, jak ostatně dokázal sedm dekád před jejím uvedením. Fantom opery vstupuje do kin 29. října.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Bioscop, Bontonfilm 2026
