John Williams je ve svých 94 letech jistě živoucí legenda filmové hudby, obsazující pravidelně přední pozice prestižních i populárních žebříčků. Co do známosti a rozpoznatelnosti jeho jména, ale hlavně samotných často velkolepých melodií, nemá rodilý newyorčan příliš mnoho konkurence. V pražském Rudolfinu se v průběhu dubna odehrají dva již takřka vyprodané koncerty toho nejlepšího a nejikoničtějšího, co kdy složil, nicméně to není jediný důvod, proč nejvíce nominovanému hudebnímu skladateli oscarové historie věnovat pozornost.
Přebrat žezlo krále filmové hudby
John Williams se pro filmovou hudbu narodil. Jeho otec, Johnny senior, coby hudebník pracoval s Bernardem Herrmannem, jedním z máma skladatelů, kteří dnes dorovnávají Johnův věhlas. Herrmann, mimo jiné dvorní skladatel Alfreda Hitchcocka, ostatně v jednu chvíli nad Johnem přijal mentorskou pozici a jistě není náhoda, že poslední film krále thrilleru má na svědomí právě Williams.
To ale trochu předbídáme, během premiéry Rodinného spiknutí v roce 1976 už měl za sebou Williams takřka dvě dekády kariéry za sebou, takže to není tak, že by mu k věhlasu jednoduše pomohla tátova známost. John se ostatně hudbě postupně vyučil, a to na rovině performance i skladatelství. I čas v armádě na počátku 50. let strávil jako hudebník. A jakkoliv si ho dnes spojujeme hlavně s monumentálními orchestrálními aranžmá, jeho původním gró bylo sedět za pianem a pouštět se po vlnách jazzu.
Jako aktivní hudebník se zapsal mnohem dřív než skladatel – pokud se zaposloucháte do původních nahrávek melodií z některých ikonických filmů jako Snídaně u Tiffanyho, Jako zabít ptáčka či dokonce West Side Story, vězte, že za pianem slyšíte mladého Johna Williamse. Z této doby, ještě když si nechal říkat stejně jako jeho otec Johnny, si můžete pořídit i několik jeho jazzových alb. Přesto netrvalo dlouho, než se začaly projevovat jeho skladatelské ambice.
První hudbu v oficiální kapacitě složil už ve dvaceti, v roce 1952, během působení v armádě pro propagační film newfoundlandské turistické kanceláře. Plnohodnotný filmový soundtrack si konečně odškrtl o šest let později u zapomenutého béčka Daddy-O. Následující dekádu strávil ve filmu a televizi produkcí hudby podobného „nižšího“ ražení. Prominence se Williams dočkal až o další dekádu později, v polovině 60. let. Jeho první filmovou epikou byl antiválečný americko-japonský film Pouze stateční z roku 1965, jemuž záhy následovala rozverná komedie Jak ukrást Venuši uctívaného režiséra Williama Wylera s Aubrey Hepburn v čele. A právě tohle byla noha ve dveřích, kterou potřeboval.
Orchestr zůstává!
Do konce 60. let strávil čas skládáním stále výraznějších partů a upevňováním své pozice. Složil nyní již sledovanou a komentovanou hudbu k hned dvěma filmů miláčka nového Hollywoodu Roberta Altmana. V roce 1972 získal prvního Oscara za adaptovanou hudbu pro Šumaře na střeše (dnes, v důsledku krachu filmového muzikálu, jde o zaniklou kategorii). Do 70. let vstupoval jako v branži již zaběhnuté jméno.
Není divu, že když ambiciózní mladík Steven Spielberg hledal skladatele pro svůj kino debut Sugerlandský expres, vyžádal si specificky Williamse. John, tou dobou již čtyřicátník, byl podle svých slov ihned stržený energickým a nadšeným klukem, jemuž by tipoval nějakých sedmnáct let (Spielbergovi táhlo na třicet, John při vzpomínání jistě trochu přehání). Především byl ohromený jeho encyklopedickými znalostmi filmové hudby, jež prý přesahovala i ty samotného Johna. Opravdovým duem se však stali až během příprav Spielbergova druhého filmu Čelisti, kde Williams představil nedůvěřivému Stevenovi dnes nezaměnitelnou titulní melodii složenou ze střídání pouhých dvou not. Dal najevo, že lépe než on chápe hudební potřebu tohoto specifického filmu, dnes označovanému jako jeden z prvních moderních blockbusterů – tedy intenzitu, říznost a rozpoznatelnost.
Od té doby byli Williams a Spielberg takřka neodlučitelní, Williams chyběl pouze u čtyř Spielbergových zářezů. Nepřekvapivě se John ujal i Stevenova kamaráda George Lucase a svým score pro Star Wars dal světu jedno z nejvíce rozpoznatelných filmově hudebních děl. Právě v tento okamžik se vracíme na začátek textu, kdy Williams po Čelistech a s blížící se premiérou Star Wars přebírá po Herrmannovi symbolicky žezlo v posledním Hitchcockově filmu a stává se králem americké mainstreamové filmové hudby.
Jaký je přesně jeho přínos? V sedmdesátých letech jednoznačně hrozilo, že se trendy hudebního doprovodu velkofilmů přesunou od tradičních orchestrů k modernějším stylům, elektronické hudbě a užívání popových hitů. Williams (ruku v roce s hudebním vlivem Coppolova Kmotra coby dalšího proto-blockbusteru) ale velmi rázně zakročil a vykopal okolo svého symfonického orchestru hluboký zákop, přes který se žádný producent nikdy nedostal. Jeho následná popularizace wagnerovských leitmotvů způsobem srozumitelným i pro laika byl rozhodně velký přínos.
Nemůžeme podcenit, jak zásadní pro americký střední proud bylo, že Star Wars měly klasický orchestrální soundtrack, což vůbec nebylo samozřejmostí. Naopak se to jevilo jako podivně archaická volba a Lucasova manýra, která však brakovému příběhu dodala na velkoleposti a legitimitě. Když si k tomu připočítáme již zmíněné Čelisti, následné Dobyvatele ztracené archy a ještě Supermana, máme tu silný precedent, který pomohl filmové hudbě oprostit se od trendů a zůstat baštou orchestrální hudby – v dobrém i zlém.
Spielbergovi neřekne ne
Pro Williamse následovalo dalších čtyřicet let stabilního vývoje, během nějž si připsal celkem pět Oscarů z 54 nominací. Jak správně počítáte, někdy jich je několik ročně. Jeho cit pro nádherné, výrazné, ale přitom ne vlezlé melodie ho pak nikdy neopustil. Jistě nikdy nešlo o skladatele, za kterým jste šli, když jste měli zájem o hudební inovace, experiment či stylistické vybočení z řady. Tím, že Williams v mnoha směrech určil standard hudebního doprovodu velkofilmu, se také stal poněkud předvídatelným – většina dalších skladatelů se pokoušela dělat totéž co on. I když málokdo stejně dobře.
Ne že by někdy John usnul na vavřínech a přestal do práce vkládat snahu. Stranou povinné spolupráce se Spielbergem viditelně upřednostňoval tituly, při nichž mohl zkoumat různá témata, jako když přijal na poslední chvíli nabídku na Sám doma, protože se mu zamlouvala myšlenka složit vánoční hudbu. Také si rád vybíral scénáře, díky nimž mohl experimentovat s kulturními a etnickými tradicemi, jako když kvůli Vzpomínkám gejši opustil sérii Harry Potter.
Ve dvacátých letech, s blížící se devadesátkou, Williams odešel do důchodu, ze kterého ho dokáže vyvolat už jen Spielberg. Po více než sedmdesáti letech za pianem či nad notovým papírem jde jistě o zasloužený odpočinek. Nyní, v 94 letech, ožil nepřekvapivě proto, aby doplnil Stevenův nový blockbuster Den odhalení. Víme přece, že tomu na sedmnáct vypadajícímu nadšenci musí vysvětlit, co jeho film hudebně potřebuje. Na tom už se asi nic nezmění.
Poslední vstupenky k dostání zde.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Universal, Warner Bros, Paramount 2026
