Recenze: Soukromý život psychiatričky Jodie Foster je napnutý jako struna

Liliam je psychiatričkou ve filmovém vyprávění a pánbůh ví, že takové postavě bude stěží dán do vínku věčný klid a rodinná pohoda. Američanka v Paříži žila dlouhá léta jako ledová královna, nyní se jí ale její jistoty začínají rozpadat, možná se dokonce přichomýtla k vraždě. A nebo snad ztrácí zdravý rozum? Její Soukromý život se na každý pád mění v základech.

Všechno šlo podle plánu

Lilian Steiner (Jodie Foster) je americkou psychiatričkou, jež velkou část života žije a praktikuje ve Francii. Své renomé zakládá na performanci absolutní profesionality skrz naskrz. Vystupuje sošně, bez projevování přehnaných emocí, v ruce s notesem a tužkou. Každé setkání si pečlivě nahrává. Zdá se, že by nemohla být svědomitější.

Jak to tak u psychiatriček bývá, a tím víc těch filmových, její život zdaleka neodpovídá ideálu. S bývalým partnerem a synem (Daniel Auteuil, Vincent Lacoste) sice není vyloženě na nože, jejich vztah ale není z nejvřelejších a její život obecně vyznívá poněkud nenaplněným dojmem. Vše se začíná ještě víc komplikovat, když se dozvídá, že si její pacientka Paula (Virginie Efira) vzala život. A čistě aby toho nebylo málo, její obzvlášť otravný pacient nejdřív ukončuje svou terapii a hrozí žalobou, protože po mnoha letech a desítkách tisíc dolarů, které u Lilian nechal, ho odnaučila kouřit až náhodná hypnotizérka po hodinové seanci.

Naše hrdinka není nováček, takže zná velmi dobře postupy, jak si v podobných situacích poradit. Nenechat si vlézt pod kůži nepříjemnosti s agresivním nespokojencem. A nevinit samu sebe z tragického rozhodnutí Pauly. S vztyčenou hlavou být tolerantní vůči obviněním jejího manžela (Daniel Auteuil) a taktně přesměrovat zvědavost její dcery (Valérie Cohen-Solal).

Nic ale nejde podle procedur a představ. V první řadě Lilian z nejasného důvodu nepřestávají slzet oči, ačkoliv přísahá, že nejde o projev smutnu ani jakýchkoliv skrytých emocí. Vracejí se jí kryptické „orchestrální“ sny, jimž má jako psycholožka vyznávající klasické metody tendenci přikládat symbolickou váhu. A začíná ji pronásledovat anonymní telefonní číslo, doprovázené stupňujícími se projevy vandalismu.

Jen ne moje chyba!

Lilian začíná věřit, že se Paula nespolykala jí předepsané prášky, jak zní oficiální verze událostí, ale byla zavražděna. Sama pacientka přitom zločin předvídala a stopy ukryla do svých monologů během terapií, jež Lilian nemohla dekódovat, dokud nevěděla, že je má hledat.

Režisérka Rebecca Zlotowski tu podle scénáře Gaëlle Macé rozjíždí vkusné vykolejení z normálu, které spadá do trendu hektických filmů, z nichž nejvýraznějším byl poslední dobou Marty Supreme a nejlepším Kdybych měla nohy, tak ti nakopu. Tato nová variace nezachází ani zdaleka do extrému obou těchto titulů a filmaři v ní nikdy neopouští hranice realismu. Tato civilnost bude pro někoho nevýhodou, pro jiného plusem – záleží na tom, jak moc si užíváte exces a nakolik naopak doceňujete autenticitu či dojem, že „to by se mohlo stát“.

Velkou část zážitku nepřekvapivě táhne Jodie Foster, která se ukazuje být splněným snem evropské produkce: Áčková hollwoodská hvězda, která umí plynule francouzsky, takže se při jejím obsazení, tak lákavém pro investory, nemusí celý projekt přepsat do angličtiny, nebo předabovat. Nadšení z její přítomnosti je ale jistě nejen takto praktické. Dodává postavě, jejíž výchozí bod je dost rutinní, od prvního okamžiku rozměr.

Lilian je rozhodně nepříjemná ledová královna, u níž od prvního okamžiku chápeme, jakou lekci se musí naučit. Foster ale zvládá postavu zahrát tak, aby nepůsobila karikovaně a aby tato její cesta nevyznívala jako patronizující. Jinými slovy nejde jen o příběh „ženy, která se musí naučit trochu smát“, což bychom už v roce 2026 rozhodně nevítali.

Jistě se nejedná z pohledu trochu zkušenějšího diváka o zvlášť objevnou cestu. Máme tu dalšího z mnoha protagonistů, který se musí zbavit toxického workoholismu, začít s respektem jednat se svými blízkými a doopravdy naslouchat světu. Lilian si totiž musí v průběhu své mírně šílené cesty za vypátráním vraha připustit, že notýsek a záznamník se staly štítem a zdí, díky nimž není slovům druhých doopravdy otevřená. Zaznamenává je a hledá „slova, jimiž věci pojmenovat“, nepouští je ale dovnitř.

Čitelné, ale příjemné

Paradoxně právě její nenadálé vyšilování se ukazuje být cestou k posunu. Její nekontrolované slzy ji přivádí zpět k ex partnerovi, který je oční lékař. Svým nenadálým excentrismem nejprve vyvádí syna z míry, nakonec se mu ale díky němu daří navázat o kus pevnější vztah. Tedy ne před tím, než oba nějakou dobu otravuje a vyvádí z míry. Právě vzniklá zranitelnost však otevírá dvířka k novému sblížení.

To vše vám je jistě povědomé a Soukromý život v tomto ohledu skutečně zvlášť nevybočuje. Mnohé další motivy jsou naťuknuty, ale nenakládá se s nimi s větší důsledností. Patří mezi ně Možná láska Pauly k Lillian či židovská identita, jež se jednou za čas objevují, ale mnoho z nich nevyplývá. Pomáhají ale dotvářet plasticitu vyprávění, které nejde jednoznačně uzavřít do jediného dějového oblouku, pod nějž spadá každá věta. Což vlastně podtrhává vyznění příběhu.

Neměli bychom také podceňovat jemný humor, jakkoliv nikdy nepřebírá otěže. V konání psychiatričky, která maličko ztrácí kontakt s realitou (a čím víc o svém podezření mluví, tím šíleněji občas zní), musí být nevyhnutelně trocha legrace a tvůrkyně a tvůrci se mu nijak nebrání. I když o komedii rozhodně nejde.

Máme tu tedy solidní a hrdě neambiciózní drama, které na ploše sta minut plně zužitkuje talent své ústřední hvězdy a dovoluje jí rozehrát studii charakteru, který je možný typický, ale to neznamená, že je nezajímavý.

foto/video: © Film Europe 2026

Soukromý život
Vie privée více
Francie 2025 107 min
Česká premiéra: 11. 6. 2026, Film Europe
Režie: Rebecca Zlotowski
Scénář: Gaëlle Macé
Kamera: Georges Lechaptois
Hudba: Rob
Hrají: Jodie Foster, Daniel Auteuil, Virginie Efira, Mathieu Amalric, Vincent Lacoste, Luàna Bajrami, Sophie Letourneur, Park Ji-Min, Frederick Wiseman
Produkce: Frédéric Jouve
Střih: Géraldine Mangenot
Zvuk: Nicolas Cantin, Jean-Paul Hurier
Kostýmy: Bénédicte Mouret
Casting: Julie Allione