Jak možná víte, mnozí recenzenti chodí na novinářské projekce, které někdy kvůli mezinárodnímu embargu probíhají před zveřejněním jakéhokoliv názoru na film. Bez náznaku konsenzu pak lze jen hádat, kam se zařadí váš názor v porovnání se zbytkem světa. Většinou konečná pozice filmu nepřekvapí, někdy ale ano. A tak je tomu v případě Street Fightera, jemuž neudělila nadprůměrné hodnocení ani půlka anglicky píšících publicistů, přičemž u nás je na tom jen o trochu lépe. Naše prvotní reakce přitom byla: Ježiš, tohle bylo fajn!
Ví, co chce
Street Fighter přichází nedlouho po Resident Evilu, což mu nejspíš moc nepomáhá. „Pražská“ adaptace hororové klasiky v režii Zacha Creggera se sice nezařadila do trendu „elevated hororů“ a v první řadě si užívala svou žánrovost, přesto vykazovala značný rozmysl a touhu aktivně převádět videoherní postupy do filmového jazyka. Jednalo se o přemýšlivý film, který usiloval o solidní, svébytný zážitek.
Možná kdyby u projektu zůstala Philippouovic režijní dvojčata, dočkali bychom se podobného creggerovského přístupu, australské duo ale během protahujícího se vývoje videoherní adaptaci opustilo a natočilo raději Vrať mi ji. Režisér Kitao Sakurai o sofistikovanost v jakémkoliv smyslu neusiluje. V tomto ohledu má (asi očekávatelně) mnohem blíž k nejnovějším Mortal Kombatům, z nichž ten poslední měl premiéru před pár měsíci. Pokouší se o velmi agresivní uplatnění videoherní estetiky ve filmu, který v první řadě tlačí na nostalgickou notu. Ať už rozpomínající se na 90. léta, nebo na konkrétní sérii. Street Fighter ani Mortal Kombat nejsou v důsledku zcela životné filmy, existují hlavně pro svůj kontext. Ale to neznamená, že s nimi nemůže být zábava.
Street Fightera pak považujeme dokonce za o řád lepší podívanou. U Mortal Kombatu, především toho druhého, sice zvedáme palec nahoru, nicméně jen s trochou nutné vstřícnosti k digitálním trikům a sebedůležitému příběhu. Tady jsme se ale bavili zcela bez okolků a větších výhrad. Vždyť když se podíváme na to, o co se Sakurai snaží, nejde než uznat, že většinu položek úspěšně odškrtává.
Je to o věcech
O čem nový Street Fighter je? Dobře, pojďme se na to podívat, i když vás asi nepřekvapí upozornění, že komplexní narativ tu není zrovna prioritou. Sledujeme příběh dvou nevlastních bratrů Ryua (Andrew Koji) a Kena Masterse (Noah Centineo). Ryu je ve výjimečné míře napojený na magickou energii pohánějící tento svět, z čehož plyne velká zodpovědnost, ale také riziko, že propadne příslovečné temné straně síly. Ken oproti tomu doposud žil v představě, že má mnohem méně vloh než jeho bratr, takže přijal jako svůj úděl hlavně povinnost o něj pečovat.
Do jejich života však zasáhla před pár lety rána. Těsně poté, co se stal Ryu mistrem populárního bojového sportu, se stal jeho učitel obětí pokušitele Akumy (Joe Anoa’i), jenž v něm chtěl vyprovokovat dost silnou reakci na to, aby ho jeho moc pohltila. Ryu odolal a mistra obětoval, což vedlo k rozkmotření obou bratrů. A zatímco on skončil v ústraní, z extrovertního Kena se stal popkulturní panák, který přehrává fingované zápasy, účinkuje v televizních reklamách a profesnímu světu je pro smích.
Zpět do opravdového ringu je povolává místní diktátor, absurdně zlý M. Bison (David Dastmalchian), jehož hlavním cílem je polapit Ryua a vysát z něj jeho magickou energii. Teď bychom se mohli začít bavit o způsobu, jakým toho chce dosáhnout. A také o několika (?) současných operacích světových vlád, jak jeho snahu sabotovat. Jistě ale začíná být patrné, že Street Fighter je jeden z těch filmů, jejichž děj je nesmírně komplikovaný a primitivní zároveň. Vyplývá to z loru videoherní série nahromaděného během dekád, jemuž chtějí nyní filmaři vzdát dostatečnou čest.
Vznikl mišmaš, který není snadné jasně kategorizovat. Zato je však snadné pochopit, která postava je hodná a která zlá. Při jejich extrémně přestylizovaném designu stačí na jejich zařazení letmý pohled. A pokud si hodně nejste jistí, tak ve chvíli, kdy se začnou mlátit, začne být jejich motivace celkem zjevná. Co víc byste proboha chtěli?!
No tak je to hloupé, no
Street Fighter je skutečně hlavně o sledování stylově rozpohybovaných obrazů, interakcí sympatických herců a šílené akci, která v sobě má dost fyzična, aby si udržela základní hmotnost, přestože se nebojí překročit hranice videoherní šílenosti. Celková nálada se nese v duchu žoviální nadsázky a ochoty se ve vhodnou chvíli shodit, aniž by ale akce přestala vypadat cool. Zvolená estetika neposouvá hranice, nicméně vypadá v každém svém okamžiku dobře. Obzvlášť na rozpočet 82 milionů dolarů. Když si vezmeme, že tolik stál survival Brada Pitta V srdci divočiny, tak nejde než smeknout, co všechno zvládl Sakurai ze stejného šeku (doslova) vytřískat.
Tahle nová verze nejspíš nikdy nedosáhne stejného statu campové klasiky jako béčko z roku 1994 s Jean-Claude Van Dammem. Vzhledem k posunu doby a změně diváckých zvyklostí filmy tohoto typu automaticky zapadají. Nemohou už skončit na videokazetě v rukou dítěte, které si je bude pouštět do zblbnutí a v dospělosti na ně začne vzpomínat s nasazenými růžovými brýlemi. Content se nyní konzumuje jinak a brak se nestává nesmrtelným. Možná je to škoda.
Aby to ale nevyvolalo mylnou představu: Nový Street Fighter není film „tak špatný, až je dobrý“, což platí pro devadesátkovou verzi. Neargumentujeme pro něj z pozice campu, tedy z pozice zábavného selhání. Máme tu před očima nemálo především technické kompetence, která hravě překonává většinu podobných filmů. A přestože se snímek nebere v nejmenším vážně a spadá pod žánr komedie, možná místy až parodie, filmaři i herci tu odvádějí obrovský kus poctivé práce, která nese ovoce.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Street Fighter (2026)
Bezprostředně po Resident Evilu tu máme další adaptaci počítačové hry. Mnohem méně sofistikovanou, mnohem méně přemýšlející, jak principy videohry funkčně aplikovat ve filmu. Kitao Sakurai jako by usiloval spíš o celovečerní cut scénu ve vší absurditě a strojenosti. Ale víte co? Za nás to funguje, sorry not sorry.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Aerofilms 2026
Street Fighter
USA, 2026, 125 min
Česká premiéra: 15. 10. 2026, CinemArt
Režie: Kitao Sakurai
Scénář: T.J. Fixman, Kitao Sakurai
Kamera: Ken Seng
Hudba: Leo Birenberg, Zach Robinson
Hrají: Noah Centineo, Andrew Koji, Callina Liang, Jason Momoa, Joe Anoa’i, 50 Cent, Andrew Schulz, David Dastmalchian, Cody Rhodes, Vidyut Jammwal, Eric André
Produkce: Mary Parent, Jason Momoa, Cale Boyter, Takayuki Nakayama
Střih: Luke Lynch, James Thomas
Zvuk: Nick Emond, Michael Keller
Scénografie: Kevin Kavanaugh, Andy McLaren, Lisa Brennan
Kostýmy: Kym Barrett
Casting: Sarah Finn
