Recenze: Vůdce slovenského národního povstání Generál Golian zaměstnává talentované filmaře, ale tápe ohledně rozkazů, jaké vydat

Slováci nás v posledních měsících několikrát mile překvapili. To se ale jednalo o artovky a festivalovky jako Potopa a Láska. Jak si poradili s národním velkofilmem o Generálu Golianovi, který stál na sklonku druhé světové války v čele neúspěšného protifašistického povstání? To je výzva úplně jiného ražení.

Ani brzo, ani pozdě

Během druhé světové války existovala na Západě celkem rychle jistota, že spojenci zvítězí. Jakmile se proti fašismu postavili Britové, Sovětský svaz a nakonec Američané, neměly Berlín, Řím ani Tokio větší naději na úspěch. Čekalo se pouze na to, jak dlouho dokážou nevyhnutelnému vysílení vzdorovat.

V evropských státech, které byly buď pod nadvládou okupantů, nebo se jednalo přímo o spojence Osy, řešily odbojové organizace po většinu své existence především otázku, kdy naplno udeřit. Když to bude příliš brzy, Němci je rozdrtí a půjde o zbytečnou oběť. Když pozdě, přinese taková akce minimální vojenský, politický a lidský užitek. Nejinak tomu bylo v někdejším Československu, rozděleném mezi Němci pohlcený český protektorát a loutkový Slovenský stát.

Ján Golian se pak ocitl ve středu oficiálního slovenského odboje, kde krom vedoucí pozice rebelujících vojenských jednotek figuroval i jako styčný bod mezi londýnským exilem a Moskvou. Slovákům se podařilo zorganizovat výrazně pevnější strukturu než Čechům a v době vypuknutí nepokojů byli dokonce početně silnější než Němci. Přesto prohráli a přeživší přešli k partyzánskému stylu odboje, který pak probíhal až do osvobození.

Příběh Jána Goliana (Ondrej Hraška), rámovaný jeho pobytem v koncentračním táboru Flossenbürg, kde čeká na popravu, se pak stal terčem zájmu režiséra Juraje Štepky. Tomu se podařilo dát dohromady schopný štáb, i když došel k nejistému výsledku.

Všichni umí

Snadno poznáme, jak moc se i přes omezené materiální prostředky všichni snaží. Od kameramana Juraje Chlpíka, který se nebojí výrazné manýry, až po hudebního skladatele Matúše Širokého se stejně ambiciózními melodiemi. Společně dělají maximum pro to, aby měl film nějakou „texturu“ – aby se filmařsky pořád „něco dělo“. Problém je, že tyto volby směřují k velké vojenské epice hollywoodského stylu, přičemž sledované události nepropůjčují důvody k uchopení tímto způsobem.

Když ve válečných velkofilmech sledujeme sošně stojící muže v pevných kompozicích, komunikující spolu výhradně prostřednictvím důležitě znějících frází, tak proto, že hlavním lákadlem takového příběhu jsou velké bitevní scény. Ty je třeba pospojovat něčím, co jim dodá základní narativní a emocionální kontext. Celé více než dvě hodiny Generála Goliana působí dojmem právě takového válečného filmu, ze kterého však někdo vystřihl boj a my jsme zůstali „se zbytkem“. O něm nejde říct, že by byl realizovaný špatně, při sledování je však v každém okamžiku patrné, že něco chybí.

Jenže příběh Generála Goliana není příběhem velkých bitev, ale příběhem čestného selhání. To jistě není stopka. Stačí si vzpomenout na Valkýru s Tomem Cruisem o Stauffenbergově neúspěšném atentátu na Hitlera. Bryan Singer představil chirurgicky přesný thriller s prvky heistu, v němž bylo vzrušující celou akci sledovat, i když nevedla ke kýženému výsledku. Pořád šlo o děj s aktivním protagonistou, který dokázal prodat akt hledání spojenců a chystání operace jako něco, co je samo o sobě zajímavé.

Těžko ale říct, z čeho má pramenit zážitek ze Štepkova filmu. Opakovaně sledujeme Goliana čelit svízelným situacím, semknout rty, rezervovaně pokývat hlavou a učinit správnou, i když nebezpečnou volbu. O jakou volbu se jedná? Kdo ví. Jak spadá do celkového plánu? Nezbývá než věřit, že nějak ano. Kdyby se následně spustila epesně naaranžovaná bitva, nevadilo by to. Ve chvíli, kdy jsou tyto scény jedinou náplní celého filmu, vyvstává problém. Měly by být zajímavé samy o sobě.

Trochu od všeho

Máme tu snímek, u kterého hodně lidí odvádí dobrou práci, nicméně se jim nepodařilo najít klíč k vlastní látce. Na válečný velkofilm tu je málo války, na intimní drama málo intimity (protagonistu jako člověka prakticky nepoznáme) a na precizní thriller stylu Valkýry se dílo nestává dost pevným systémem. Místo toho tvůrci berou ze všeho trochu.

V jeden moment vidíme komplexně aranžovanou scénu v hudebním kabaretu, která by fungovala jako samostatný videoklip. Ale těžko by šlo říct, jaký je její smysl a proč ve filmu je. Tolik hravosti a nápaditosti, ale proč? Najdeme bezpočet momentů, kdy štáb jako by se rozhodl vyhodit z okna scénář a začít prostě kumulovat montáže krásných záběrů, jež by vypadaly dobře v jakémkoliv filmu o druhé světové válce. Proč jsou ale právě zde? Musí se jim vždy nechat, že vzhledem k finančním možnostem jde o dobře odvedenou práci (a občasné haprování střihu jde považovat za jeden z nutných kompromisů). Naprostá nedůvěra ve vlastní příběh je ale patrná.

Ve výsledku tu máme film, ze kterého si každý člen štábu může sestříhat showreel a chlubit se jím vždy, když bude chtít získat zakázku. Proto nebolí snímek sledovat, naopak je občas zajímavé čekat, co tvůrci předvedou v příští scéně. Jako vyprávění a jako koherentní dílo ale tenhle projekt tápe. Nechceme na něj být moc zlí, zvlášť když některé reakce mluví o selhání právě v těch bodech, jež jsou přitom silnou stránkou projektu – tedy jeho technické realizaci. Problém nastává pokaždé, když se zeptáme: „Proč jsme tady?“ A na to se bohužel ptáme často.

foto/video: © CinemArt 2026

Generál Golian
Slovensko / Česko, 2026, 133 min
Česká premiéra: 22. 10. 2026, CinemArt
Režie: Juraj Štepka
Scénář: Juraj Štepka, Peter Rajčák, Jan Gardner
Kamera: Juraj Chlpík
Hudba: Matúš Široký
Hrají: Ondrej Hraška, Anna Prášilová Fialová, Milan Mikulčík, Rainer Wöss, Robert Ritter, Matúš Kvietik, Leona, Juraj Bača, Adam Jančina, Ondřej Gregor Brzobohatý, Jevgenij Libezňuk, Roman Polák, Dominika Morávková, Adrian Jastraban, Stanislav Staško, Zoe Straub, Ondrej Kovaľ, Oliver Asztáloš, Matúš Hollý, Lukáš Strnisko, Diana Klamová, Monika Szabó, Juraj Vodila
Produkce: Radka Machalová, Juraj Štepka
Střih: Peter Pisoň
Scénografie: Juraj Fábry
Masky: Martin Blizniak
Kostýmy: Eva Kudláčová Rácová