Říjen nabídl filmy, které mají podle internetu patřit k nejlepším všech dob, i kousky, na které se bude za měsíc vzpomínat jen obtížně. Martin Mažári a Martin Svoboda tentokrát řeší manipulátory v dokumentárním fenoménu Uvidíš všechno, rozdělující Fjord, ruského Minotaura, českou Divočinu, pražské vztahové problémy Davida Ondříčka, body horor z Gothamu, potápěče uvnitř velryby i loutkovou animaci, která možná dotáhla stop motion na samotný technický vrchol. A ještě předtím se Paul Greengrass pokusí dokázat, že antikapitalistickou satiru měsíce lze natočit i o čtrnáctém století.
Svobodovo Povstání
Ještě jsme nestačili vychladnout z minulého Martini a už přišlo další nečekané pětihvězdičkové nadšení. Povstání za svobodu Paula Greengrasse se vrací k anglickému selskému povstání roku 1381 a Andrew Garfield s Jamiem Bellem se ocitají uprostřed špinavého, syrového historického dramatu, které se překvapivě ochotně ptá na věci velmi současné. Jakou hodnotu má násilná revolta? Kde končí občanská neposlušnost a kdy společenské poměry začnou legitimovat radikálnější odpor? Greengrass samozřejmě přidává svou roztřesenou kameru a historickou věrnost bere podobně volně jako Ridley Scott, podstatnější ale je, že z dávné selské vzpoury vytahuje velmi nepříjemné otázky o elitách, nerovnosti a společnosti, jejíž trpělivost má své meze. Antikapitalistická satira měsíce tedy obhajuje titul už v prvních minutách podcastu.
Virální senzace Uvidíš všechno
Pak přichází film, který se během několika týdnů objevil prakticky odnikud a najednou se kolem něj točí celá cinefilní bublina. Uvidíš všechno Nathana Fieldera a Lance Oppenheima sleduje Elizabeth Holmes krátce před nástupem do vězení a postupně rozehrává tříhodinový souboj několika lidí, kteří jsou mimořádně dobří v manipulování svého okolí. Fielder se tradičně schovává za personu sociálně ztraceného ňoumy, Holmes se snaží znovu převzít kontrolu nad vlastním veřejným obrazem a její partner Billy Evans postupně získává mnohem větší roli, než by člověk čekal. Výsledkem je fascinující hra kočky s myší, v níž není úplně jasné, kdo je kočka a kdo myš. Pro dlouholeté Fielderovy diváky mohou být některé jeho mechanismy až příliš známé, pro zbytek publika ale půjde dost možná o první setkání s jedním z nejsvéráznějších manipulátorů současné dokumentaristiky. A pokud by se z filmu skutečně stal první dokument, který získá Oscara za nejlepší film, mohlo by to změnit mnohem víc než jeden večer v Dolby Theatre.
Nálož těžkých témat z festivalů
Mnohem méně virálně působí Fjord, přesto kolem něj vzniká možná ještě zajímavější ideologická přetahovaná. Cristian Mungiu sleduje rumunsko-norskou rodinu, které úřady odeberou děti kvůli podezření z násilné výchovy, a odmítá publiku nabídnout pohodlnou stranu, na kterou se postavit. Film si mohou přivlastnit zastánci velmi různých pohledů na svět a každý v něm najde argumenty pro vlastní pozici. Mnohem zajímavější než samotná otázka jedné výchovné facky je tak problém, kde vůbec leží hranice práva společnosti zasahovat do rodiny.
Vedle něj stojí Minotaur, který už podobnou mnohoznačnost nehledá. Andrej Zvjagincev sleduje privilegovaného ruského manažera, jenž si během války buduje bezpečný soukromý svět a zároveň rozhoduje, které zaměstnance pošle na frontu. Jeho pohodlí se začne rozpadat spolu s rodinou a film postupně ukazuje prohnilost systému, jehož součástí je i člověk přesvědčený, že se ho dění za zdmi vlastního domu netýká.
Úplně jiný typ nepříjemného zážitku nabízí dokument NAZA. Anonymizovaní izraelští vojáci a příslušníci zpravodajských služeb v něm popisují mechanismy bombardování Gazy, práci s umělou inteligencí i výpočty očekávaných civilních obětí. Tvůrci přitom nestaví na obrazových atrakcích. Lidé mluví v temnotě na střechách Tel Avivu, jejich vzhled i hlasy jsou digitálně pozměněné a proti jejich výpovědím stojí záběry města, které dál normálně žije. Právě strohost dodává filmu sílu: slyšet lidi popisovat vlastní účast na systému má jiný účinek než stejné informace přečíst ve zprávě. Je to jedna z těch podívaných, na které se člověk vůbec netěší, ale zároveň je velmi těžké tvrdit, že nemá smysl je vidět.
Divočí kluci i holky
V českém okénku se konečně vracíme k Divočině, kterou jsme si minule nechali na později. Klára Issová tu prchá se dvěma dcerami před násilnickým manželem k otci žijícímu na venkově, jenže Jan Vlasák se mezitím stal prepperem očekávajícím blížící se katastrofu. Debut Evženie Brabcové otevírá domácí násilí, mezigenerační traumata, environmentální úzkost i pocit, že se svět kolem nás nenápadně rozpadá. Ne všechny motivy dovede do stejné hloubky, jeho minimalistická forma ale nechává témata ležet před divákem bez potřeby všechno vysvětlovat. A přesně v tom se naše názory trochu rozcházejí: Martin Mažári v téhle otevřenosti nachází jednu z hlavních předností filmu, Martin Svoboda vidí především talentovanou prvotinu, která ještě neformuluje své otázky tak silně, aby ho skutečně strhla.
Podstatně větší shoda přichází u filmu, u kterého jsme ji čekali ze všeho nejméně. Kluci to vidí jinak než holky Davida Ondříčka jsou „Praha: The Movie“, vztahová mozaika lidí, kteří většinou neřeší peníze, bydlení ani obživu, protože mají důležitější starosti: co dělat, aby se nenudili, a zda si pořídit o třicet let mladší milenku. Jenže právě ta absolutní odtrženost od sociálně-ekonomické reality začíná být svým způsobem kouzelná. Film je přepálený, stylizovaný, místy vyloženě kempový a některé postavy pronášejí repliky, které by mohly šustit papírem i se zavřeným zvukem. Zároveň v něm ale cítíme dost osobní zpovědi Davida Ondříčka, který svou vlastní privilegovanou bublinu upřímně převádí na plátno. K tomu skvělá kamera, citypopová stylizace, hudba Rumba Clubu a lidé, na kterých je vždycky něco špatně. Tohle všechno dohromady nějakým záhadným způsobem funguje.
Herní mlátička, žaludek velryby a Batman bez Batmana
Popcornovou část otevírá Street Fighter, který o sobě dobře ví, že je barevná devadesátková pitomost. Martin Svoboda si hravé souboje, stylizaci a bezelstnou energii užil možná ještě víc než poslední Mortal Kombat, zatímco Martin Mažári opět zjistil, že tento typ retro jednohubek na něj příliš nezabírá. O něco podivnější je Velrybí pád, v němž vorvaň spolkne Austina Abramse a film zcela vážně rozehrává klaustrofobní survival v jeho útrobách. Gumové žaludky, kyseliny, krakatice, praskající bubínky a docházející kyslík fungují překvapivě dobře. Horší je okamžik, kdy se celé dobrodružství rozhodne stát new age meditací o mrtvém otci, přírodě a velrybě jako univerzální duchovní bytosti. Film o člověku uvnitř vorvaně by trochu nadhledu snesl.
Mnohem přesvědčivěji pracuje s tělesnými nepříjemnostmi Clayface. Příběh batmanovského padoucha se obejde bez samotného Batmana a místo klasické komiksovky nabízí poctivý osmdesátkový body horor. Hollywoodský herec Matt Hagen přijde po brutálním útoku o tvář a experimentální léčba začne jeho tělo proměňovat způsobem, který by potěšil Davida Cronenberga. Překvapivě funguje i produkční strategie: v době komiksové únavy natočit relativně levný samostatný horor za zhruba čtyřicet milionů a nechtít po něm, aby zachránil celý vesmír. Výsledek má vlastní identitu, pár scén je skutečně odporných a po Supergirl působí Clayface jako další důkaz, že nové DC má alespoň několik zajímavých cest před sebou.
Podstatně hůř dopadla Neskutečná máma s Jessicou Chastain. Skvěle prodaná paranoia z trailerů zmizí během prvních deseti minut a místo nejistoty, zda dítě sleduje vlastní matku, nebo její démonickou kopii, zůstane překvapivě obyčejný a zapomenutelný horor. Z velkých očekávání tak přišel poměrně bolestivý pád.
Animák dekády
Říjen nám završil Wildwood: Tajemství zakázaného lesa, film, u kterého se vlastně obtížně rozhoduje, zda víc mluvit o příběhu, nebo jen dvě hodiny nevěřícně zírat na to, jak vznikl. Studio Laika posunulo stop motion na úroveň, která místy působí technicky nepochopitelně. Obrovské bitevní scény, stovky postaviček, oheň, prostředí i animace ve 24 políčkách za sekundu vypadají způsobem, který možná už nikdo nikdy nezopakuje. Martin Svoboda má větší problém s tím, že technologie místy diktuje vyprávění a dlouhé atrakce existují především proto, aby ukázaly, co animátoři dokážou. Martin Mažári je k příběhu smířlivější a oceňuje i překvapivou brutalitu, melancholii a ochotu ukazovat mladším divákům smrt, válku a ztrátu bez přílišného obrušování hran. V jednom se ale shodujeme úplně: něco takového jste nejspíš ještě neviděli a dost možná už nikdy neuvidíte.
Říjen tak podruhé za sebou vyvrací tradiční povzdechy, že do kina není na co chodit. V jednom měsíci se vedle sebe sešly dvě podívané s hodnocením kolem devadesáti procent, historická revolta, několik výrazných festivalových dramat, české vztahové podivno, člověk spolknutý velrybou a komiksový body horor. Kdo si z toho nevybere, tomu už asi opravdu nepomůžeme.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
