Recenze: Jidáš a černý mesiáš je mravokárný politický statement

Bill O’Neal (LaKeith Stanfield) je zlodějíček, kterému kvůli vydávání se za federálního agenta hrozí slušná řádka let v base. Agent Roy Mitchell (Jesse Plemons) mu však nabídne kompletní vymazání trestního rejstříku a dokonce i slušnou odměnu… výměnou za cenné informace. K jejich obdržení postačí, vetře-li se Bill do přízně radikálního aktivisty a vůdce Černých panterů, Freda Hamptona. Skutečný příběh z 60. let minulého století se dočkal filmového zpracování režisérem Shakou Kingem a celkem pěti oscarových nominací. Jak se nám líbil? 

V gesci filmového webu není posuzování historického a společenského přínosu každého recenzovaného díla. Divák by však musel žít na Marsu, aby několik měsíců po protestech Black Lives Matter nezachytil relevanci a pichlavost příběhu o úskalích životů mladých Afroameričanů a jejich pozici ve společenském systému. Ačkoli tedy film oživuje příběh starý přes pět dekád, jeho následky jsou velmi patrné do dnešních dní. Možná i proto je Jidáš a černý mesiáš silným politickým statementem, jeho filmové odvyprávění však po několik dlouhých minut tak trochu drhne.

Biopic o Fredu Hamptonovi byl v přípravě již několik dlouhých let, a je určitě zcela na místě, že snímek vznikl – poukazování na potlačovaní lidských práv není nikdy dost, film je k němu maximálně vhodnou a univerzálně srozumitelnou platformou a okolnosti popsané ve filmech nejsou minimálně mimo Spojené státy v podvědomí nijak zvlášť rozšířeny. Filmu se daří diváka o této neveselé kapitole americké historie diváka poučit, problém ovšem je, že tak činí neobyčejně utahaně.

Jidáš a černý mesiáš je divácky nejzábavnější, když si půjčuje ze Skryté identity a ukazuje pozadí dohody FBI s donašečem Williamem O’Nealem, který se infiltruje mezi Panthery s vidinou vlastního prospěchu, postupně ale začíná bojovat se svým svědomím a navazujícími se vztahy s dalšími aktivisty. Konflikt snahy o sebezáchovu a politickým idealismem je univerzálně poutavým prvkem, jinak ale kromě pár plamenných proslovů snímek neumí navzdory neobyčejné kameře a objektivně bezchybným hereckým výkonům silněji zaujmout. Někdy od poloviny mu chybí energie a ke konci se již přímo vleče a jeho stopáž působí zbytečně nafoukle.

Nijak nepomůže, že samý závěr je dopovězen tradičně na jistotu vysvětlujícími titulky. Informace v nich jsou nepochybně zajímavé a nelze říci, že by působily zbytně, nicméně jejich množství budí otázku, zda chronologie filmu neměla ubrat ze svého prostředku a přidat pár momentů ve finále.

Zajímavosti mizanscény nepomáhá ani hudební doprovod. Ten je vždy pochopitelně nezanedbatelnou měrou záležitostí subjektivního vkusu, v případě tohoto filmu však celá řada disharmonických jazzových tónů, byť patrně majících za úkol navodit nepříjemnou atmosféru, však je místy pro divákovo ucho čirou kakafonií.

Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Totalfilm.cz, Warner Bros. © 2021