Robin Kvapil ví, jak naložit se selháním. Ve svém filmu Máme na víc sledoval kampaň prezidentského kandidáta Michala Horáčka a jistě upřímně doufal, že dokumentuje cestu svého preferovaného politika k vítězství. Historie tomu chtěla jinak a Kvapil se s tím musel ve střižně vypořádat, což je úděl mnohého dokumentaristy. Nyní přiznaně selhává on sám. Za úkol si vytyčil vzít na Ukrajinskou frontu tři „dezoláty“ stojící na straně Ruska, aby je přesvědčil o tom, že jejich internetovými fóry zaplevelené představy jsou mimo realitu. Nikdo z trojice k jeho zklamání nakonec názor nezměnil. To ale neznamená, že nám Velký vlastenecký výlet nemá co říct.
Co se ti to děje v hlavě?
Velký vlastenecký výlet je velmi hodnotný dokument z ilustračního hlediska, rozviklaná je však rovina jeho záměru. Začněme tedy tím dobrým. Kvapilovi se daří zachytit podnětné okamžiky, z nichž se jde poučit o tom, jak funguje uvažování takového proruského „dezoláta“. Rusko-ukrajinský spor je pro ně vlastně jen Rorschachovým testem, do nějž si projektují útržky názorů a informací, které z vnějšího pohledu nemají prakticky žádnou logickou korelaci.
Je fascinující, kolikrát začnou tři protagonisté uprostřed rozbombardovaných ulic mlít něco o green dealu a bruselském diktátu ohledně emisí a klimatické změny, což je téma zdánlivě zcela oddělené od jejich aktuální situace a od ukrajinského konfliktu. Nicméně nesmíme zapomínat, že lidské uvažování je provázaný systém, nikoliv souhrn oddělených krabiček s úhledně složenými argumenty. A zde na vlastní oči vidíme, jak v hlavě člověka všechno souvisí se vším, i když mimo ni praktická souvislost neexistuje.
Putin moc dobře ví, proč se snaží zarámovat jako hlas rozumu a tradičních hodnot. Proč tak okázale vystupuje proti progresivcům, proti LGBT+ právům, proti klimatické změně a obecně se situuje jako příkladný konzervativec. Jakmile ho část lidí přijme jako hrdinu v boji za selský rozum, automaticky přijmou i jeho ukrajinskou misi, která jim začne intuitivně dávat smysl. Jestliže v jejich vidění světa Putin reprezentuje vše dobré, Ukrajina pro ně musí reprezentovat vše špatné. Během cesty po frontě můžeme vidět, jak úpěnlivě, křečovitě a nepřesvědčivě vynakládá česká trojice veškerou energii na to, aby si takový názor uchovala.
Tohle není cesta
Problém spočívá v tom, že Kvapil si vytyčil za cíl změnit názory svých hostů, na konci filmu se ale bohužel ukáže, že celá tahle anabáze byla předem odsouzena k neúspěchu. Všichni tři „dezoláti“ (byť ne zcela identickým způsobem) přijíždějí na místo s tím, že odsuzují civilní oběti a chtějí, aby násilí co nejrychleji skončilo – chtějí, aby se Ukrajina vzdala a/nebo šla vyjednávat s Ruskem i za cenu přijmutí nepříjemných podmínek. Nemohou tedy vidět nic, co by tento jejich názor mělo někam posunout. I když si musí připustit, že brutalita Ruska je větší, než by se jim líbilo, co do ideologické soustavy jde jen o kosmetickou změnu, změnu intenzity. Principy zůstávají. Právě naopak se tu mohou o svém základním přístupu jedině utvrdit.
Kvapil vsází na ryze emocionální argument, tedy: „Podívejte, jaká to je hrůza! Už se mnou souhlasíte?“ Na jednu stranu to dává smysl. Názorový systém jeho „dezolátů“ drží pohromadě jejich emoce, jejich odpor a jejich pocit nadřazenosti. Jakkoliv se to zdá absurdní, lidé tohoto ražení fandí Rusku v Ukrajině, protože nechtějí, aby se v Česku měřili emise a aby homosexuálové adoptovali děti. A opět – nejsilnějším aspektem Velkého vlasteneckého výletu je schopnost to zaznamenat.
Je tedy na místě mířit víc na srdce než na mozek. Z praxe víme, že fakta a argumenty prakticky nikdy nevedou ke změně vyhraněných postojů. Obzvlášť u „informačních civilistů“, kteří nemají silnou mediální výchovu a nebyli naučeni své přirozené lidské tendence reflektovat. Pokud lze ve změnu doufat, tak na základě nějaké emocionální jiskry. Nedávalo by opravdový smysl, kdyby se Kvapil pokoušel trojici z její pozice vydebatovat – kdyby to šlo, stalo by se to už v Česku a nebylo by třeba jezdit mezi vybuchující artilerii.
S protagonisty tedy mluví několik odborníků a jsou taháni po místech, kde Rusové páchali válečné zločiny. Jakkoliv se ani na okamžik nezdá, že by přijímali jakýkoliv z předávaných faktů, emocionálně jsou zjevně silně zasaženi. Obzvlášť jeden z mužů se během filmu prakticky uzavře do sebe a přestane koherentně komunikovat, což je důrazný kontrast k ženě, jejíž reakcí na trauma je mluvit, mluvit a mluvit. Máme tu snad alespoň jednoho člověka, který prozře? Samozřejmě, že ne – jedná se nakonec jen o bezprostřední reakci na emocionálně zdrcující zkušenost, ale jakmile muž sedí v autě na cestě zpět do Čech, vrací se ke svému. A jak by to mohlo být jinak? Vše, co viděl, může snadno zařadit do onoho původního systému: Utrpení je špatné, války se nemají dít, Ukrajino, vzdej se, proboha, a ukonči to trápení! Kvapil evidentně nemohl než skončit tam, kde začal, byť se tomu na konci filmu diví.
Zmatek nad zmatek
Pozitivem je, že film není panoptikem klusákovského ražení. Ačkoliv Kvapil rozhodně buduje několik okamžiků, v nichž vyniká bizarní chování zúčastněných (obzvlášť upovídaná dáma je zlatý důl), nestávají se karikaturami. A to přestože při sledování narvané předpremiéry bylo víc než jasné, že publikum se chce dezolátům posmívat, chce jimi pohrdat a někdy na ně chce pokřikovat urážky. Snímek tomu ale nejde zdaleka tak naproti, jak by snadno mohl. Možná by šlo namítnout, že by stálo za to se o trojici dozvědět trochu víc a poznat ji do větší hloubky. Na druhou stranu lze ale tápat, jestli by detailnější informace o životě mimo tuto výpravu opravdu měly čím přispět, nebo bychom se nedozvěděli prostě řadu irelevantních specifik.
Máme tu tedy film, který tvrdí, že chce změnit názor svým ústředním figurám, ale volí cestu, která nikdy nemohla uspět. Svůj neúspěch si připouští. Co si tedy máme jako publikum počít?
Režisér zdánlivě hází flintu do žita. Veškerá vina v jeho očích leží na třech dezolátech, jejichž existence je předzvěstí konce civilizace. Jedná se pro něj o jednosměrný problém – oni nepochopili, co měli, přičemž uděláno pro to bylo vše. Možnost, že v první řadě nezvolil správnou cestu, že se soustředí na následek informační války, nikoliv její příčiny, alespoň ve filmu samotném nepřipouští. My jako publikum nemusíme tuhle dualitu přijmout a můžeme se zamyslet nejen nad mindsetem dezolátů, ale filmu samotného. Krásné na tom ale je, že přestože záměr filmu rozhodně hapruje, jeho dokumentaristická hodnota tu je. Jak toho, co se podařilo zaznamenat, tak toho, co jeho existence znamená. Nemluvě o tom, že všechny filmařské aspekty jsou na skvělé úrovni, takže film i při svých 100 minutách udrží pozornost a dramaticky funguje.
Velký vlastenecký výlet možná nenalézá žádnou z vytyčených odpovědí, je ale důležitým dílkem skládačky, který stojí za vidění a jeho vlastní tápání mu možná jen dodává na hloubce.
Velký vlastenecký výlet (2025)
Dokument, který dopadl jinak, než tvůrci jistě doufali. A není zcela jasné, nakolik si příčiny neschopnosti přesvědčit trojici proruských dezolátů sami připouští. I tak je ale výsledek podnětnou a místy fascinující výpravou do mysli lidí, kteří v informační válce bezpodmínečně kapitulovali.
Martin Svoboda, Totalfilm.cz
foto/video: Bontonfilm © 2025
Velký vlastenecký výlet
Change My Mind
Dokumentární / Road movie
Česko, 2025, 100 min
Premiéra: 21. 8. 2025, Bontonfilm
Režie: Robin Kvapil
Scénář: Robin Kvapil
Kamera: Prokop Souček, Stanislav Adam
Hrají: Robin Kvapil, Petr Pojman, Peter Pöthe
Produkce: Jakub Drocar, Jakub Pinkava
Střih: Libor Alexa
Zvuk: Martin Tauber
