Čtyři matky: Irové by nás mohli učit, jak točit vkusné rodinné komedie (recenze)

Irské filmařské duo sourozenců Thorntonových napsalo a zrežírovalo hořkosladkou komedii o muži, kterému pomalu utíká život mezi prsty. Je to překvapivě střet se čtyřmi staršími dámami, co mu může pomoct se dát do pohybu. Čtyři matky nám mohou připomenout lokální produkci, jen tedy v o řád lepším světle.

Postarej se o mámu

Edward (James McArdle) je zatím stále ještě skoro úplně mladý irský muž pomalu se blížící střednímu věku, který žil doposud velmi nevzrušivý život. Je rozumně úspěšným lokálním spisovatelem, kdy si na sebe vydělá, ale není zdaleka celebritou. Po aktivním mládí, odpovídajícím typické zkušenosti rozdováděného gaye, se už pomalu usadil a trochu ztaťkovatěl. Hlavní náplní jeho času je nyní péče o matku (Fionnula Flanagan), která se zotavuje z mrtvice a krom snížené mobility komunikuje výhradně text to speach programem.

Rutina se rozpadá ve chvíli, kdy se Edwardova kniha stává obřím hitem ve Spojených státech. Prostřednictvím sociálních sítí se dostala k celé generaci mladých lidí, kteří ji přijali za svou, zatímco kritika žasne nad příchodem nového Faulknera. Z doposud neznámého spisovatele se může stát hvězda, pokud se jeho momentum podaří udržet. Což s sebou nese nutnost pustit se do promování amerického vydání. Vrcholem je blížící se desetidenní pracovní cesta za moře.

Edwardovi se ale dlouhodobě příčí myšlenka, že by matku nechal v ústavu – při nové snaze to domluvit dostává panický záchvat. Termín se přesto blíží a hrdina stále není rozhodnutý, jestli raději nemá zůstat doma. I za cenu, že tím výrazně ohrozí šance na úspěch. Aby toho nebylo málo, Edwardovi přátelé se rozhodli vyrazit na třídenní výlet za ztrácejícím se mládím. A kam jinam bez ohlášení schovat vlastní mámy než ke kámošovi, co nikam nechodí, nic nedělá a beztak už se o jednoho člověka stará. Chudák Ed tedy na stará kolena končí se třemi dalšími dámami na krku, zatímco se snaží rozhodným hlasem rozdávat chytlavé online rozhovory.

Prostě gay

Máme tu příjemnou hořkosladkou komedii o muži, který je zaseknutý na místě, neschopný se posunout a nechávající si šance protékat mezi prsty. Největší odchylkou od normy podobných žánrovek asi je, že Edward je gay. Jedná se však o jeden z celkem vzácných případů, kdy je protagonista filmu queer, nemůžeme tu ale příliš mluvit o „queer filmu“. Jde o jednu z jeho základních definujících vlastností, film ale není „o tom“. Což lze vnímat pozitivně. Queer motivy mají tendenci „pohlcovat“ svá vyprávění. Jejich přítomnost strhává pozornost jak vypravěčsky, tak i distribučně, což s sebou nese své nevýhody a výzvy. Je tedy důležité mít možnost postavit do čela svého filmu gaye, aniž by to snímek izolovalo na LGBT+ festivalech.

Příběh tak zdůrazňuje střet stáří a mládí. Nebo spíš života stále ještě neodžitého a již končícího. Pro tvůrce je zřejmě důležité tento kontrast maximálně vypíchnout, vždyť Fionnula Flanagan má věkově blíž k babičce Jamese McArdlea než jeho matce (pokud by bylo postavám jako hercům, musela by ho mít v osmačtyřiceti). Totéž pak platí pro zbylé dámy a jejich filmové syny, což situaci posunuje hodně mimo matematickou pravděpodobnost.

Přítomnost starší generace hereček, než by situace realisticky vyžadovala, možná vyplývá z faktu, že Edward je moc starý na to, aby mohl tvořit dostatečný kontrast k osobě starší o pouhou jednu generaci – mezi skoro čtyřicátníkem a šedesátnicí není rozdíl velký natolik, aby vedl k jasnému komediálnímu potenciálu. Nedávalo by navíc smysl, proč se někdo musí starat o skupinku zhruba šedesátiletých žen.

Můžeme spekulovat o pracovním procesu, kdy by sourozenci Thorntonovi vepsali hrdinově matce mrtvici, aby mu dali důvod, proč o ni musí pečovat, ale když se později rozhodli, že bude mít na starost rovnou čtveřici dam, museli ještě navíc posunout jejich věk přes osmdesát, i když to nedává úplný smysl. Hádáme tu hlavně proto, abychom zpřítomnili způsob, jakým často vznikají filmová vyprávění – jako systém podmínek nutných k tomu, aby se dala akce do pohybu. Při sledování to není velký problém a vede k potřebnému oživení v podobě řady střetů s excentrickými dámami.

Opisujte, prosím

Škoda, že chybí pevnější režijní ruka. Darren Thornton jistě drží film pohromadě a činí zodpovědné volby. Soustředí se na to, co je důležité, tedy prostor pro svůj ansámbl. Chybí však cokoliv jako rukopis, což se projevuje i u fádního žánrového hudebního doprovodu. Největší kus práce tedy musí oddřít James McArdle, který zvládá jeden z nejtěžších úkolů – zahrát nudného chlápka tak, aby nás zajímal. Je sice trochu těžké si představit, že se v něm skrývá literární génius, ale taková introverze nakonec není nevídaná. Herecká veteránka Fionnula Flanagaen má jen omezené možnosti, nemá příležitost ani promluvit, ale vždy je radost po nějaké době vidět povědomou hereckou tvář.

Čtyři matky jsou ekvivalentem české rodinné komedie – poněkud ustřelený námět, prostor pro stárnoucí herecké hvězdy, rozdováděné zpracování a trocha toho srdíčka i životní bolesti. Rozhodně ale nic enormně tíživého ani komplikovaného (těsně po Hamnetovi a Křídlech smutku je ale každý film k popukání). Je trochu paradoxní, že jednou z vedlejších linek filmu je, že Edwarda lidé z vydavatelství tlačí k tomu, aby svou knihu promoval povrchněji a podbízivěji, než mu přijde přirozené. Například aby méně mluvil o kolonizaci a imperialismu (témata se specifickým významem pro Iry), protože by to mohlo odradit mladé mezinárodní čtenáře. Thorntonovi tento tlak zobrazují v negativním světle, přitom jejich Čtyři matky jsou samy především hřejivý zážitek. Je to film, z nějž by byli Edwardovi marketingoví agenti nadšení.

Ne že by se bylo za co stydět – snímek můžeme naopak považovat za vzor, k němuž by i naši mainstreamoví filmaři mohli směřovat. Jde o typ produkce, jaký by šel snadno replikovat u nás, projekt zcela nenáročný na výrobu a otevřený početnému publiku, především tomu ve věku mezi Edwardem a jeho matkou. V principu mnoho takových filmů skutečně máme, skoro nikdy ale se stejně funkčním a pozitivním výsledkem.

Rozdíl spočívá asi v tom, že i když jde o film odevzdaný blbnutí, pořád má dost v sobě citu pro realitu. Když se postavy zastaví, aby se bavily o tom, co je trápí, jde uvěřit tomu, že to tvůrce opravdu zajímá a nejde jen o ždímání citů. Edwardův konflikt muže paralyzovaného nerozhodností je opravdový konflikt, ne něco, čím se pouze zaplňuje stopáž, aby měl film náznak tvaru. Lehkost tu stojí s nohama pevně na zemi, a jakkoliv jde o film pro lidi, kteří si chtějí odpočinout od reality, realita se tu nepopírá. Nefabuluje se fantaskní svět s postavami žijícími v neustálé křeči žoviální pohody přerušené občasnou šlamastykou. Postavy mohou být typy, nejsou ale přihlouplými karikaturami. V tomto ohledu Čtyři matky září jako prototyp solidního filmu, který není divácky v nejmenším vyhraněný, ale má duši.

foto/video: © AČFK 2026

Čtyři matky
Four Mothers
Irsko, 2024, 89 min
Česká premiéra: 29. 1. 2026, AČFK
Režie: Darren Thornton
Scénář: Darren Thornton, Colin Thornton
Kamera: Tom Comerford
Hudba: Hugh Drumm, Stephen Rennicks
Hrají: James McArdle, Fionnula Flanagan, Dearbhla Molloy, Stella McCusker, Paddy Glynn, Niamh Cusack, Gaetan Garcia, Rory O’Neill, Leonora Lonsdale, Adam Fergus
Produkce: Eric Abraham, Martina Niland, Jack Sidey
Střih: Gary Dollner, Gretta Ohle
Zvuk: Brendan Rehill
Scénografie: Lucy van Lonkhuyzen
Kostýmy: Joan O’Clery
Casting: Louise Kiely