Před šesti lety jsme s Annou Geislerovou na Letní filmové škole mluvili v rozhovoru o životních rolích i o tom, co pro ni znamená herectví. Letos se do Uherského Hradiště vrací jako držitelka Výroční ceny Asociace českých filmových klubů, a byla tak ideální příležitost na náš tehdejší rozhovor navázat. Řeč přišla nejen na to, jak se od té doby proměnil její pohled na vlastní profesi, ale také na filmy Karavan, Pramen a dokument Dvě deci tuše, u něhož se ujala i producentské role. Mluvili jsme o morálně nejednoznačných postavách, důvěře mezi hercem a režisérem, rodinných vzpomínkách, producentské odpovědnosti i o tom, zda dnes vnímá filmovou kritiku jinak než dřív.
„Něco nevytěženýho“
Přestože dnes patří mezi nejuznávanější české herečky, ocenění od Asociace českých filmových klubů bere spíš jako závazek než odměnu. Výroční cena, kterou právě v závěru Letní filmové školy v Uherském Hradišti přebírá, totiž neoceňuje jediný výkon ani konkrétní film, ale dlouhodobý přínos české kinematografii a vztah k filmové kultuře. To podle Geislerové dává ocenění zvláštní váhu. „Myslím si, že s postupem času začínám vnímat, že mě nezajímá jen herectví. Baví mě film jako celek – filmový jazyk, prostředí, učím na FAMU, jsem v prezidiu České filmové akademie. Když ten svět filmu vidí, že je to pro mě důležité, tak je to krásná symbióza.“
Sama zároveň připouští, že podobná ocenění nevnímá jako uzavřenou kapitolu své kariéry; naopak: „Já furt mám v sobě takový pocit, že někde je ještě něco úplně nevytěženýho, co bych té kameře chtěla odevzdat.“ Právě proto pro ni Výroční cena Asociace českých filmových klubů není tečkou za dosavadní prací, ale spíš potvrzením, že stojí za to hledat nové výzvy.
Štempl „festivalovky“
Výraznou festivalovou stopu za sebou v uplynulých dvou letech zanechaly filmy Karavan Zuzany Kirchnerové a Pramen Ivana Ostrochovského. Oba spojují hrdinky, které nejsou snadno čitelné ani jednoznačně sympatické. Právě takové postavy Geislerovou přitahují. „V životě přece taky není nic jednoznačné. Důležité je, abych té postavě věřila já. To, jestli ji budou mít diváci rádi, stejně neovlivním.“
Sama se navíc nebrání ani tomu, když jsou podobné snímky označovány za festivalové. „Pro mě filmy jsou umění, je to tvorba, nějaká výpověď. Témata, kterým se chci věnovat, nejsou pro masové publikum, ale to neznamená, že jsou míň hodnotná.“ Dodává, že festivalové filmy možná oslovují menší publikum, zato diváky, „kteří od filmu očekávají víc, než že si dvě hodiny odpočinou v chládku kina.“ Podle ní by film neměl nabízet jednoduché odpovědi. „Bylo by hezký, kdyby lidi museli o těch věcech přemýšlet. Aby jim nikdo dopředu neřekl, koho mají mít rádi a koho ne.“
Pramen označuje za jednu z nejzásadnějších zkušeností své kariéry. Natáčení rozložené do několika let jí podle vlastních slov rozbilo zažité představy o herecké práci a donutilo ji opustit všechny jistoty. Film navíc otevírá bolestivé téma nucených sterilizací romských žen. Geislerová upozorňuje, že největší nebezpečí nespočívá v jednotlivci, ale v systému, který člověk přestane zpochybňovat. „Nejnebezpečnější je chvíle, kdy se staneme součástí nějakého systému a přestaneme přemýšlet, jestli je něco špatně. Říkáme si, že to dělají všichni, že je to legální, tak proč bychom to měli řešit právě my. Znovu se zamýšlí nad tím, jak přílišná doslovnost podle ní patří mezi největší slabiny české tvorby. „Když herec ty věci opravdu prožívá, divák je slyší, i když nepadne jediné slovo. Vy to vidíte, pak vám to ještě někdo řekne a pak vám to ještě někdo zopakuje. Myslím si, že český film má občas zbytečně mnoho slov.“
Nově i za kamerou
Vedle hraných filmů se letos výrazně zapsala také dokumentem Dvě deci tuše, který natočila její sestra Ester Geislerová a vrací se k osobnosti jejich otce. Anna Geislerová zde poprvé výrazněji vystoupila také jako producentka. Od začátku přitom trvala na tom, že film nesmí nic přikrášlovat. „Říkala jsem Ester, že nesmíme vynechat ani alkoholismus, ani spolupráci se StB. Jinak by to nebyla pravda. Největší nuda na světě jsou oslavné medailonky, kde jsou všichni jen báječní.“ Zároveň připomíná, že žádný člověk nemá jedinou definitivní podobu. „Kdybych ten film točila já, byl by jiný. Kdyby ho točila Lela nebo Felix, byl by zase jiný. Jedna pravda vlastně neexistuje.“
Právě práce na Dvou deci tuše ji definitivně přivedla i k producentské profesi. Přestože sama sebe stále označuje za začátečnici, možnost stát u filmu od prvního nápadu až po premiéru ji fascinovala. „Producent pro mě znamená dát víc, než získat víc.“ Herectví podle ní zůstává pevným bodem jejího života, ale produkce jí nabídla úplně nový způsob přemýšlení o filmu. „U herectví odejdete z placu a pak čekáte. Tady máte větší kontrolu, větší zodpovědnost i možnost věci skutečně ovlivnit. Mě baví věci dotahovat.“ Právě díky tomu začala přemýšlet, jestli se její budoucnost nakonec nebude odvíjet spíš za kamerou než před ní. „Mám pocit, že mě to strašně naplňuje. Možná moje životní role nebude herecká, ale bude bude právě tady.“
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Nepříliš kritický divák z povolání. Vystudoval mediální management v Praze a v Lipsku, věnoval se marketingu a produkci. Přes práci pro kina a distribuční společnost nakonec zapustil kořeny v Totalfilmu, kde řídí tvorbu obsahu a kreativu a moderuje podcast.
foto/video: © ČTK / Zborovská Klára, LFŠ, Aerofilms, CinemArt 2026
