Recenze: Slovenská Potopa je sebevědomý film, který odmítá činit jednoduché volby

Nějak nám teče do bot. Není to tak dávno, co jsme psali o francouzské Potopě, která stála život Ludvíka XVI., a pak rovnou o korejské Potopě světa, která o Vánocích rozdělila publikum Netflixu. Slováci se nenechají zahanbit a přišli s vlastní Potopou, která je ze všech nejlepší! To mimochodem není míněno ironicky. Potopa, která českými kiny prošla bez povšimnutí, a bohužel ani my jsme neměli v únoru čas na ni zajít, si ale pozornost zaslouží a není náhoda, že na Slovensku tento debut bude bojovat 9. dubna o národní ceny Slnko v sieti.

Stěžovat si můžete

Píše se rok 1980 a obyvatelé východoslovenské vesnice Ruské žijí už nějakou dobu v nejistotě, zda i jejich vesnice padne při stavbě přehrady Starina, jež má pitnou vodou zásobovat celé košicko. Podle jednání autorit je však víceméně jasné, že ve skutečnosti je dávno rozhodnuto, jen nemá nikdo odvahu to místním napevno sdělit dřív, než je nezbytně nutné.

Tím větší nepřátele si však úředníci v starousedlících pěstují. Farář tvrdohlavě pokračuje v rekonstrukci kostela, i když lépe než všichni ostatní ví, že jde o prázdné gesto a budovu čeká hned po dokončení demolice. Strejdové a tety se barikádují a odmítají podepsat smlouvy o výkupech a přidělených nových bytech. A to přestože se zdá, že jsou objektivně vzato celkem vstřícné a výhodné – úředníci nemají problém odklepnout jejich majetku o kus větší hodnotu, jen aby měli při stěhování klid. Což však není směna, kterou je každý ochotný odsouhlasit.

Uprostřed toho všeho žije Mara (Sára Chripáková) se svým tátou (Jozef Pantlikáš), který je pravou rukou faráře a patří k hlasitějším odpůrcům stěhování. A to jakkoliv je patrné, že jakýkoliv odpor je v téhle chvíli zbytečný. Místní mohou křičet, jak chtějí, jakmile byl však projekt odsouhlasen a hráz postavená, není už nic, co by mohli dělat.

Pro dobro věci

Potopa je jeden z těch filmů, které jsou zajímavější vším tím, čím nejsou. Neustále mile překvapuje tím, že se nevydává cestou, která se zdá zřejmá a efektivní, ale také příliš snadná. Bylo by například přirozené a samo se nabízející pojmout snímek o nuceném vystěhování a oplétačkách s autoritami jako alegorii totalitního režimu. Ať už specificky normalizačního komunismu, nebo na univerzálnější rovině. S něčím takovým se tu ale nesetkáváme.

Gonda neřeší, zda je projekt přehrady nutný, potřebný ani užitečný. Vlastně nemáme mnoho důvodů si myslet, že tomu tak není. Komunikace autorit ohledně budoucnosti jednotlivých obcí mírně pokulhává, soudruzi by jistě udělali lépe, kdyby nedělali z lidí blbce a mluvili s nimi od začátku na rovinu. Když ale přehlédneme tohle celkem očekávatelné pochybení, nesledujeme film o příkořích režimu. Jeho představitel, hlavní úředník, který s lidmi jedná (Stanislav Pitoňák), rozhodně není karikaturou zla a jeho největším hříchem je, že mu občas s tvrdohlavými místními lidsky dochází trpělivost. Což je ale upřímně řečeno lidsky pochopitelné a nikdy to nepřekročí míru.

Když se podíváme na některé události, nad nimi místní nejvíc lomí rukama, máme tu třeba exhumaci místního hřbitova, organizovanou na popud hygieniků, kteří nechtějí na dně rezervoáru pitné vody hromadu mrtvol. Jde o evokativní scény, stěží však projev „zla“. Zkrátka praktickou nutnost. Pokud přistoupíme na to, že tvorba přehrad, jako je ta starinská, má smysl, tak v Potopě nesledujeme nic nepatřičného.

Což nijak nemění individuální tragiku pro jednotlivé osoby, které musí opustit svůj život se vším, co k němu patřilo, a přestěhovat se na nové sídliště. Zde sice budou nadále žít v blízkosti svých dřívějších sousedů, nevyhnutelně ale podle úplně jiných zákonitostí. Je to možná tím tragičtější, že nejde důsledek zákeřného a zlého činu mířeného proti nim. Jsou zkrátka třískami, které odletěly, když se štípalo dříví na zátop. Nikdo nemůže popřít, že dříví je potřeba! Tím se vlastně jedná o emocionálně obzvlášť bezmocnou situaci, protože se tu za občany určené k vystěhování nikdo nepostaví a nikdo je nikdy neoznačí za něčí oběti. De facto jimi nejsou, vznikající přehrada bude nakonec sloužit i jim. Emocionálně se však, především ti starší, cítí úplně stejně, jako kdyby jim chalupu zrekvíroval válečný zločinec čistě pro radost.

Slnko v sieti 2026 – Slovenské filmové ceny (výběr)

Nejvýraznější trojici letošních nominací tvoří filmy Potopa, Otec a Nepela, které se střetávají ve všech klíčových kategoriích včetně filmu, režie i scénáře. Herecké kategorie pak doplňují jména jako Juraj Loj (Sbormistr), Josef Trojan (Nepela) či Milan Ondrík (Otec), zatímco mezi herečkami dominují Sára Chripáková (Potopa), Zuzana Mauréry (Nepela) a Dominika Morávková (Otec). Technické kategorie potvrzují silnou pozici těchto titulů, zejména v oblastech kamery, střihu, hudby nebo vizuálních efektů.

Z hlediska celkového počtu nominací vedou Nepela (13 nominací), následované dvojicí Potopa a Otec (shodně 9 nominací). Nepela boduje napříč celým spektrem kategorií včetně masek a architektury, zatímco Potopa a Otec se opírají hlavně o silné zastoupení v hlavních a hereckých kategoriích. .

Co ta holka chce?

Sledujeme tedy film o tíži nucené změny v životě? Ale kdeže! Protagonistka Mara je záměrně napsaná tak, aby z davu lamentujících starousedlíků vyčnívala. Mladá dívka sní o pilotní škole v Košicích, ale její otec, poněkud hrubiánský vdovec, ji chce „uvěznit“ vedle sebe, poslat na praktickou místní školu a mít z ní hospodyňku, která mu po smrti manželky a ostatně dost chybí. Dívce tedy myšlenka likvidace vsi, v níž se narodila, a v níž by podle svého táty měla i zemřít, poměrně hraje do karet. Jak ostatně vykřičí na jedné schůzi do tváří starousedlíků.

Dobře, Potopa je tedy film o osobní rebelii? Jenže ani touhle cestou se jednoznačně nevydává. Právě po Mařině veřejném výbuchu se její otec, jehož křehké zdraví bylo doposud nenápadně zmiňováno na pozadí, zhroutí a utrpí záchvat mrtvice, který ho upoutává na lůžku. A to ve chvíli, kdy se dcera chystala tajně zapsat na pilotní školu a nakonec opustit domov. Jak by ale teď mohla, když se musí starat o svého otce? Film tu do absurdní pozice posunul konflikt, v němž byla už dávno. Její otec ji chtěl po svém boku nejen proto, aby měl služku, ale jakkoliv to neuměl dát najevo, se také bál samoty. Nyní, když leží upoutaný na lůžku a jen pomalu se alespoň částečně zotavuje, svou dceru potřebuje víc než kdy dřív.

Tady nastává brilantní moment filmu, který bude jistě mnohé iritovat, ale tím se my nenecháme odradit. Poměrně dlouhý úsek filmu sledujeme Maru, jak se vypořádává se situací, aniž bychom přesně chápali, jaký je nyní její plán a cíl. Pečuje o otce, jak se od ní očekává, zároveň ale nervózně listuje školními lejstry a dopisy, jež ji upozorňují, že pokud chce nastoupit na studium, bude muset brzy oficiálně potvrdit svůj zájem. Zároveň ale zdržuje stěhování do nového přiděleného bytu a odhání úředníky, jako před tím dělal její otec, takže bychom skoro mohli nabýt dojmu, že sama změnila názor.

Právě tento akt plný nejistoty a nečitelnosti otevírá dveře k velkému množství interpretací a přemítání o události ze všech možných úhlů pohledu. Touha dobýt velký svět a emocionální lpění na tom malém se tu střetávají způsobem, kterému film neurčuje jasné mantinely, což dělá celý konflikt velmi podnětným. Film je v ten okamžik vším od osobního dramatu přes příběh o dospívání po společenské epos o blížícím se kataklyzmatu. Jak se k tomu Mara postaví?

Gonda prokázal ve svém debutu značnou suverenitu a schopnost dělat spíš méně než víc, což je schopnost, k níž musí filmař často teprve dospět. Potopa přitom neevokuje dojem urputné festivalovky, která před námi zatajuje informace a uchyluje se k minimalismu z nějaké elitářské decentnosti. Dává nám všechny informace, které potřebujeme, abychom se svým zážitkem mohli aktivně pracovat. Když k tomu připočteme solidní řemeslo a silné herecké výkony, máme tu precizní film, který stojí za pozornost.

foto/video: © Continental 2025

Potopa
Slovensko / Česko / Polsko / Belgie, 2025, 102 min
Česká premiéra: 5. 2. 2026
Režie: Martin Gonda
Scénář: Martin Šuster, Dominika Udvorková, Martin Gonda
Kamera: Oliver Záhlava
Hrají: Sára Chripáková, Jozef Pantlikáš, Katarína Babejová, Vladimíra Štefániková, Michal Soltész, Vladimír Čema, Stanislav Pitoňák, Světlana Škovranová, Igor Latta, Jevgenij Libezňuk, Cyril Drozda
Produkce: Katarína Krnáčová, Viktor Schwarcz
Střih: Paweł Laskowski
Zvuk: Ivan Ďurkech, Quentin Collette, Bohumil Martinák
Scénografie: Juraj Kuchárek
Masky: Martina Selnekovičová, Martin Blizniak, Żaneta Stefańska
Kostýmy: Tatiana Figurová, Agata Dziurgot