Květen byl v kinech i filmových zprávách měsícem zvláštních kontrastů. Zatímco v Cannes se rozdávaly ceny a Hollywood znovu přemýšlel, jestli jsou velké festivaly požehnáním, nebo minovým polem, v běžné distribuci se potkávaly obří značky, internetové fenomény, rodinné podívané i horory natočené za pár korun. V novém Martini proto řešíme, proč se studia bojí festivalové šeptandy, jestli Mandalorian a Grogu dokáže vrátit Star Wars do kin jako rodinnou zábavu, co s námi udělal Cameronův koncertní film Billie Eilish a proč největší nadšení nakonec nepřišlo od blockbusterů, ale od nenápadné a velmi nepříjemné Posedlosti.
Květen jsme ještě před odjezdem do Zlína otevřeli ohlédnutím za druhým nejdůležitějším červnovým festivalem na světě, tedy Cannes. Nebyli jsme tam, což nás samozřejmě nezastavilo v tom, abychom měli názory na vítězný Fjord, aktivní české distributory i hollywoodská studia, která se začínají velkých festivalů bát víc než špatných tržeb.
Hlavní blockbusterovou otázkou měsíce byl Mandalorian a Grogu. Jeden z nás v něm vidí příjemnou rodinnou starwarsovskou oddechovku s hezkými loutkami a výbornou hudbou Ludwiga Göranssona, druhý spíš čtyři slepené epizody, v nichž se postavy nikam neposouvají a malý zelený pišišvor si uprostřed nich odejde na vlastní nekonečný side quest. Došlo i na další značky, které testují trpělivost publika. Mortal Kombat 2 je podle všeho šílená blbina, ale přesně taková, jakou si fanoušci jedničky jen mohli přát.
Jeden z nejsilnějších kinozážitků měsíce překvapivě nepřišel od světelných mečů ani fatalit, ale od Billie Eilish a Jamese Camerona. Jejich koncertní 3D film Hit Me Hard And Soft připomněl, že Cameron pořád umí vtáhnout diváka do prostoru jako málokdo, a že poctivě zachycený koncert může být někdy důstojnější oslavou hudební ikony než dramatizovaný biopic.
Animovaná Farma zvířat Andyho Serkise nás pak rozdělila skoro stejně spolehlivě jako prasata a koně. Jeden z nás v ní vidí zajímavý kulturní objekt, který je odmítaný i z trochu zkratkovitých důvodů, druhý další důkaz, že Serkis jako režisér neumí vyprávět, a proto je načase začít se Honu na Gluma spíš bát.
Hororů se v květnu sešlo nečekaně hodně, takže jsme je vzali jedním velkým nádechem. Hokum jednoho z nás dostal jako mrazivá studie viny a traumatu, druhému připadal spíš jako solidní kapitola v encyklopedii žánru. Pasažér by v jiném měsíci možná působil jako příjemná hororová hříčka s karavanem, v téhle konkurenci ale trochu zapadá. A Backrooms potěšily jako sympatický přerod internetové creepypasty v celovečerní film, který je sice trochu naivní a repetitivní, ale má nakažlivou energii mladého tvůrce, jenž najednou dostal šanci natočit opravdový film.
Největší květnové nadšení si ale odnáší Posedlost. Levný horor od TikTokera o klukovi, který si kouzelnou větvičkou přeje lásku své kamarádky, se rychle mění v nepříjemnou studii kontroly, posedlosti a toxické touhy vlastnit druhého člověka. Je vtipný, děsivý, překvapivě silně zahraný a hlavně daleko chytřejší, než by se z krátkých internetových výstřižků mohlo zdát. Takže mazejte do kina a klidně se s námi hádejte, jestli vedle Dramatu jde o dosud nejlepší film roku. Na tomhle kopci klidně zemřeme!
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
