Šesté letošní Filmové Martini vznikalo v lehce předvarském deliriu. Než se ale definitivně přesuneme na kolonádu, bylo třeba probrat všechno, co nám poslední týdny nadělily: comeback Armieho Hammera, který by za normálních okolností nikdo rozumný jako comeback neoznačil, bojkot A24, hračkové blockbustery, jeden rozpolcený Spielbergův muzejní exponát a také otázku, jestli je lepší Spider-Noira sledovat barevně, černobíle, nebo vůbec.
Hollywood si z úspěchu Backrooms a Posedlosti odnáší, jak už bývá jeho zvykem, tu nejpodezřelejší možnou lekci: možná není třeba podporovat nové autorské hlasy, stačí pročesat Reddit a YouTube, najít další virální sklep, dát mu milion dolarů… a čekat půl miliardy. Možná to bude fungovat, možná z toho vyleze dalších pět slepých uliček, ale jako obraz současného průmyslu je to skoro stejně výstižné jako představa, že po Barbie musíme okamžitě adaptovat každou hračku, kterou někdo našel na půdě.
A tím se dostáváme k Vládcům vesmíru, filmu, který možná dorazil z časové kapsle otevřené někdy těsně po barbenheimerovském šílenství. Není to katastrofa, hlavní představitel zvládá správný himbo výraz i srdíčko, Jared Leto po dlouhé době baví, protože ho skoro není poznat, a masky s prostetikami připomínají, že ne každá potvora musí být z jedniček a nul. Jenže celé je to také morbidně dlouhé, místy křečovitě sebeironické a zoufale přesvědčené, že z hraček osmdesátých let půjde vyždímat další Strážce Galaxie.
Podobně barevnou, ale ještě korporátnější linku zastupuje Supergirl. Film, který vypadá jako komiksovka z roku 2010, jen omylem doručená o dekádu a půl později, mechanicky skládá feministické motivy, digitálního psa, needle dropy a Jasona Momou jako Loba. Přesto se shodujeme na tom nejdůležitějším: Milly Alcock je výborná, charismatická a zasloužila by si funkčnější film. Jestli má tenhle vesmír přežít, nemusí nutně znovu shořet a restartovat se. Stačilo by dát jeho nejlepším tvářím scénář, který nebude působit jako checklist Jamese Gunna opsaný během obědové pauzy.
Toy Story 5 naopak ukazuje, že i opotřebovaná franšíza může pořád doručit příjemné kino, i když někde hluboko uvnitř víme, že se loučení mělo odehrát už u trojky. Pátý díl funguje jako dobrodružství pro děti a existenciální horor pro dospělé, kteří na prvních dílech vyrostli a dnes v kině sedí vedle vlastních potomků. Hračky jsou nesmrtelné bytosti odsouzené znovu a znovu bojovat o dětskou pozornost, tablet je v podstatě záporákem a Pixar se v tom celém mimoděk zrcadlí jako studio, které se snaží zůstat relevantní ve světě generativních algoritmů. Co by si o tom myslel Steve Jobs, můžeme jen hádat.
Největší rozkol dílu ale přinesl Den odhalení. Pro jednoho senilní, nahodilá a bolestivě stupidní podívaná, v níž by tajná organizace nechytila ani invalidu bez křesla. Pro druhého naivní, ale emocionálně funkční oživlý exponát, který ve velkém plátně, hraním s vláčkem, hercích a patosu pořád umí probudit kus staré filmové magie. Shodnout se dá možná jen na tom, že cinefilové by měli přestat ostatním vysvětlovat, že se jim to musí líbit, protože tím filmu pomáhají asi stejně jako lokální televizní stanice z Kansasu globálnímu odhalení mimozemšťanů.
Z menších titulů potěšila Šedá zóna Guye Ritchieho, tedy heistovka, která neplýtvá ani milisekundou, odsýpá, skončí přesně ve chvíli, kdy splní svůj úkol, a nechá diváka za zády nevěřícně vykřiknout: „To je všechno?“ Dramedie Přísahám, že za to nemůžu pak přinesla HLP (Hluboký Lidský Příběh) h o Johnu Davidsonovi a Tourettově syndromu pak jede po očekávatelných kolejích. Má skvělého herce, několik komediálních zlatých momentů a nechtěnou potitulkovou scénu v podobě letošních cen BAFTA. Někdy život dopoví film tak absurdně přesně, že by scenáristům nikdo nevěřil.
Hororovou část uzavřel Leviticus, queer žánrovka z australského zapadákova, kde se dva kluci z konzervativní náboženské komunity zamilují a následně je začne pronásledovat entita beroucí na sebe podobu toho, po kom touží nebo koho milují. Nápad je silný, podobenství čitelné a oba mladí herci působí jako sympatické objevy, jenže film je někdy tak soustředěný, až se zbytečně zjednodušuje. Vedle Posedlosti a Backrooms stojí zhruba uprostřed: méně strhující než první, zajímavější než druhé a pořád jako důkaz, že levné horory o něčem jsou daleko lepší cesta než další natahovaný korporátní kolos.
Seriálovou dohru obstarali Spider-Noir a Rod draka. U prvního se Nicolas Cage očividně baví víc než diváci, černobílá i barevná verze se navzájem spíš paralyzují a šest hodin pátrání po čemsi, na čem vlastně nezáleží, nepomůže ani transatlantický přízvuk na steroidech. U druhého naopak přichází příjemné překvapení: třetí řada zatím vypadá výpravně, krutě a konečně trochu rozhýbaně. Fanoušci si budou stěžovat dál, protože fanoušci Hry o trůny si stěžovat musí, ale brutalita občanské války a návrat k Martinovu přesvědčení, že špatné mohou být obě strany konfliktu, nám dávají důvod zůstat. Teď už jen přežít Vary, vedra a období, kdy budeme místo mluvení hlavně psát.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
