Rod draka ze světa Hry o trůny má za sebou svou předposlední třetí řadu. A přestože láska fandomu se přesunula spíš na Rytíře sedmi království, my jsme velmi spokojení s tím, jak se tvůrci s tímto mnohem komplikovanějším materiálem vypořádali.
Následující recenzi berte jako dovětek k textu vydanému v polovině série. Počítáme s tím, že jste viděli třetí řadu a máte celkový přehled o tom, kam seriál směřuje (jde nakonec o prequel, jehož konec byl na obrazovkách pojmenován už ve Hře o trůny). Tento text existuje právě proto, abychom probrali vše, co se událo, a nedbali u toho na spoilery.
Dvě pasti
Při pročítání diskusních fór se zdá, že fandom Písně ledu a ohně je uvězněný ve dvou pastích. Tou první je nepřekvapivě nutkání zasazovat vše viděné do kontextu toho, zda jde, nebo nejde o odklon od předlohy. Prim hraje intuitivní potřeba rámovat postavy a děj podle toho, jak byly představeny na papíře, přestože jejich seriálové obrazy jdou zcela zjevně vlastní cestou. To je souboj, který nejde vyhrát. Nikoliv proto, že kniha je vždy lepší, ale protože řešení knihy je v tu chvíli automaticky za lepší považováno.
Druhou tendencí je pak požadovat od fikčního světa absolutní logickou, logistickou a psychologickou konzistenci. To je o kus ospravedlnitelnější. Abychom jakýkoliv příběh vůbec mohli pojmout, nemůže být přeplněný postavami bez jakéhokoliv klíče a vývojem bez návaznosti a logiky. Zároveň je ale nezbytné chápat třeba to, že někdy vypravěč fantasy seriálu musí přesunout postavu z jednoho místa kontinentu na druhé ve větší rychlosti, než by umožňovaly dostupné dopravní prostředky, protože zbytek děje se nemůže na měsíc zastavit a čekat. A postavy, především při přechodu z jedné série do druhé, mohou mírně změnit svou charakteristiku podle témat a motivů, jaké se nyní vypravěči pokouší zpracovat.
Kontinuita a konzistence jsou v mnoha ohledech iluze a vznikají umnou manipulací s publikem. Tvůrce si musí pěstovat dobrý cit na odhadnutí toho, co publikum zaznamená a co mu začne vadit. Problém je, že v posledních letech je tahle tolerance na bodě nula, protože prostřednictvím sociálních sítí a diskusních fór se každá nesrovnalost okamžitě odhalí a je označena za chybu. Jenže logicky neprůstřelný děj a dokonale sešroubované postavy nejsou automaticky jistotou silného zážitku, někdy mu mohou naopak stát v cestě.
Rod draka je dokonalou ukázkou toho, proč je dobré cvičit se trochu v odstupu a v nepodléhání zdánlivě přísné, ve skutečnosti však povrchní hnidopišské kritice. Přestože jde o show plnou velkých i malých prasklin, záplat, výpustek a kompromisů, nikdy nedosahuje stejného bodu absolutní rozbitosti, do nějž se Hra o trůny dostala ve své druhé polovině. Ryan Condal má totiž právě to, čeho se Hra o trůny skoro hrdě a přiznaně vzdala, a sice tematickou a emocionální soudržnost.
Konec srandy
Třetí řada špičkově vykresluje vysilující absurditu feudálního boje o moc. Můžeme potvrdit, co jsme chválili už v půlce: Seriál se už zcela vzdal myšlenky, že by si publikum mělo vybrat jednu ze stran a jí fandit. Veškeré násilí je užíváno efektně a smysluplně tak, aby vedlo k odsouzení celé občanské války a osobních ambicí jejích účastníků.
Platí také, že každá pojmenovaná postava s trochou propůjčeného času nějak zapadá do celkové skládačky a něco v ní představuje. Morální selhání Cristona Colea, zakomplexovanost Aemona a Aegona, bezradná snaha Mysarie myslet na chudé, posedlost Daemona – v seriálu nenajdeme postavu, z jejíž přítomnosti by něco nevyplývalo.
Časté výtky směřují k protagonistce Rhaenyře a její zdánlivé pasivitě. Opět primárně ve srovnání s předlohou, kde se černá princezna už v době odpovídající přelomu první a druhé řady mění z „Miláčka říše“ v „Rhaenyru krutou“ a vládne pevnou, nekompromisní rukou. Částečně vinou okolností a částečně vlastní prchlivostí se mění v tyranku, jíž se lidé rádi zbavují. Nakonec je jedno, jestli je podle feudálního práva trůn její, nebo ne, o nárok se připraví svou nekompetencí.
Nyní, na konci třetí řady, jsme se do tohoto bodu konečně dostali. Rhaenyra dala z prchlivosti popravit nepohodlné představitele víry, dohnala Helaenu k sebevraždě a oddala se brutální suprematistické ideologii svého manžela (a strýčka, uf) Daemona. Nebudeme tvrdit, že čekání nebylo o kus delší, než by se i nám líbilo, tvůrci však měli v tomto ohledu svázané ruce. Ve zmíněné recenzi poloviny série jsme se rozepsali o tom, jak specifika předlohy, která coby kronika nepotřebuje plynulý děj ani psychologii postav, připravila pro scenáristy řadu dilemat. Ta nejde zcela vyřešit a každá adaptace bude muset jít cestou výrazného posunu, pokud má jen trochu fungovat.
Kdyby se Rhaenyra změnila v paranoiou ovládanou trosku po smrti prvního dítěte, o čem by byl zbytek seriálu? Kam by mohla její cesta eskalovat během dalších výzev a tragédií? Na prostoru pár desítek stran strohého převyprávění, jímž je předloha, si George R. R. Martin může dovolit podobnou statičnost, v pořadu sledujícím principy románu je však nezbytné hlavní zlom oddalovat. Neustále se k němu přibližovat, evokovat ho, bát se ho a tento stav co nejvíce prodlužovat. Protože jakmile se onen krok učiní, dramatické pnutí mizí a není jasné, co si počít dál. Načasování na konci předposlední série je ideální.
Dokonalý smysl
Stejně jako v případě Nolana v Odysseji pak Condal zároveň podléhá nutnosti podřídit protagonistu svého příběhu současnému morálnímu kodexu, kterému není podroben ve zdrojovém materiálu. Studia vám zkrátka nedají stovky milionů na příběh, jehož hrdina porušuje základní morální normy. Rozhodně ne bez toho, aby svých činů následně litoval, nebo k nim byl alespoň dovlečen na základě patřičné krize.
Vývoj Rhaenyry je tedy možná pomalejší, než by bylo zcela ideální, ale to neznamená, že nedává smysl. Navíc je chyba číst její pohyb prvními třemi sériemi čistě jako stagnaci a čekání na nevyhnutelné – scenáristům se daří načrtnout podnětný vnitřní konflikt. Rhaenyra věří, že má právo vládnout, ale v důsledku nedůslednosti svého otce nebyla na vládnutí připravena. Je přesvědčená (a má poměrně mnoho důvodů tomu věřit, od Aegonova proroctví po bílého jelena), že ji bohové zvolili jako přislíbenou vládkyni lidstva. Jenže jak má tuto roli přesně hrát?
Nezapomínejme na Martinovu proslulou otázku: „Jaká byla vlastně Aragornova daňová politika?“ Právě o tom máme během jeho tvorby přemýšlet a Rod draka, ač není logisticky zcela důsledný, jde tomuto étosu na ruku alespoň tematicky. Rhaenyra se nejprve snaží emulovat vládu „Viseryse Mírotvorce“, jež však byla méně důsledkem otcovy vůle a více šťastné politicko-ekonomické situace, během níž vládl. Rhaenyra se téhle možnosti drží, k nespokojenosti části publika, vší silou. Nikoliv kvůli nerozhodnosti, ale protože jediná alternativa, kterou zná, je oheň a krev. Plné odevzdání se šovinistické ideologii Rogue Prince. Rhaenyra zkrátka neví, jak uplatňovat násilí v moderaci a otázku vnímá jako „buď anebo“. To však není omyl scenáristů, ale nedokonalost samotné postavy, vyplývající z jejích zkušeností a její výchovy.
Nevěřte Georgeovi
Za přístup k Rhaenyře se tedy plně stavíme. Větší tvůrčí bolest cítíme u Alicent, jíž Martin v této fázi vyprávění přisoudil být do konce dění uzavřená v komnatě, litovat své prohry a nemít sebemenší vliv na vývoj děje. Protože v Rodu draka byla povýšena na protagonistku takřka na roviny samotné Rhaenyry, musí nyní scenáristé hledat „věci“, které by Alicent mohla dělat. Jejich řešení pak není vždy zcela elegantní. Z královny matky, která je v předloze do posledního okamžiku fanatickou zastánkyní Zelených, se stala žena ochotná obětovat prakticky cokoliv tomu, aby válka skončila – Alicent se dostává do fáze, kdy je (údajně ve jménu své dcery) připravená zradit všechny své syny a dokonce aktivně přispívá k jejich porážce.
Alicent možná maličko ztratila vnitřní konzistenci, ale jde o daň, kterou stojí za to zaplatit, když vede k silnému dramatickému účinku. A ten se dostavuje, protože příběh matky, jež zlomila hůl nade všemi krom poslední dcery, má jasnou sílu. Tady se taky sluší zmínit, že Olivia Cooke, Matt Smith, Tom Glynn-Carney a zcela především Emma D’Arcy jsou naprosto špičkoví a dodávají svým postavám neuvěřitelné množství plasticity. Sama Hra o trůny měla rovněž několik castingových žolíků, D’Arcy je ale možná největší herecký talent, jaký zatím z celého brandu Hry o trůny vzešel.
Produkční škatulata přelomu druhé a třetí řady budila trochu nedůvěry ohledně toho, jak bude třetí řada působit. Poslední dvě epizody dvojky se totiž z důvodu ušetření na rozpočtu nakonec přesunuly do řady třetí. Nevěříme ale nikomu, kdo prohlašuje, jak nepřirozeně na něj tento přesun působí a jak moc ho při sledování cítí. Třetí se za nás nakonec stává tou nejlepší z dosavadních tří. Tematicky soudržná, herecky vytříbená, řemeslně špičková. Mrzí nás, že i v důsledku otevřeného Martinova antagonismu (který se ukazuje čím dál malichernější, protože všechny jeho konkrétní výtky se během třetí řady ukázaly jako ješitné a zbytečné) se z Rodu draka stal otloukánek fandomu. Jde totiž o pořádně slušně odvedenou práci.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Herci
-
Hudba
Rod draka - třetí série (2026)
Rod draka obsahoval vždycky hrdé vrcholy a strmé pády. Aby bylo možné skloubit dramaticky nepříliš ideální předlohu s požadavky publika i studií, bylo vždy nutné předvádět pořádný kus scenáristické akrobacie. Je vlastně obdivuhodné, jak moc výsledek drží pohromadě. Závěrečnou čtvrtou řadu budeme vyhlížet s netrpělivostí.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © HBO Max 2026
Rod Draka – Série 3
USA, 2026, 8 h 12 min
Tvůrci: Ryan J. Condal, George R.R. Martin
Režie: Loni Peristere, Clare Kilner, Nina Lopez-Corrado, Andrij Parekh
Předloha: George R.R. Martin (kniha)
Scénář: Ryan J. Condal, Sara Hess, David Hancock, Philippa Goslett a další
Kamera: P.J. Dillon, Alejandro Martínez, Richard Donnelly, Vanja Cernjul
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Matt Smith, Olivia Cooke, Emma D’Arcy, Steve Toussaint, Rhys Ifans, Fabien Frankel, Ewan Mitchell, James Norton, Clinton Liberty, Abubakar Salim, Matthew Needham, Sonoja Mizuno, Jefferson Hall, Tom Glynn-Carney, Phia Saban, Harry Collett, Bethany Antonia, Kurt Egyiawan, Phoebe Campbell, Kieran Bew, Freddie Fox, Gayle Rankin, Tom Bennett
Produkce: Danny Gulliver, Íde O’Rourke
Střih: Crispin Green, Adam Bosman, Frances Parker, Brenna Rangott
Zvuk: Alastair Sirkett, Doug Cooper, Paula Fairfield
Scénografie: Jim Clay, Nick Wilkinson
Masky: Ella Burton, Kashiya Hinds
Kostýmy: Caroline McCall
Casting: Kate Rhodes James
