Když je rodič horší než monstrum pod postelí. Neskutečná máma připomíná nejděsivější rodiny filmových hororů

Hororoví tvůrci už desítky let proměňují mateřskou lásku, rodinné vztahy i samotné rodičovství v pořádnou noční můru. Někdy je problém v dětech, jindy v jejich rodičích a občas stačí, když se domů nastěhuje tchýně. U příležitosti premiéry nového hororu Neskutečná máma s Jessicou Chastain jsme se podívali na filmy, které dokazují, že nejděsivější příběhy se často odehrávají za dveřmi zdánlivě obyčejných domácností.

Rosemary má děťátko (1968)

Žádný přehled hororového mateřství by nebyl úplný bez slavné klasiky Romana Polanského. Rosemary v podání Mii Farrow otěhotní a postupně začíná mít podezření, že její manžel a sousedé připravují kolem nenarozeného dítěte něco děsivého. Film dodnes znepokojuje především tím, jak důsledně zbavuje hlavní hrdinku kontroly nad vlastním tělem, těhotenstvím i rozhodováním o budoucnosti dítěte. Všichni kolem ní údajně vědí lépe, co potřebuje, zatímco její obavy jsou systematicky zlehčovány. Rosemary má děťátko tak předběhlo řadu moderních hororů, které využívají těhotenství a mateřství k vyprávění o zranitelnosti, izolaci a bezmoci.

Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009)

Na první pohled pohádka, na ten druhý jeden z nejděsivějších animovaných filmů pro mladší publikum. Koralína objeví za tajnými dveřmi alternativní svět, ve kterém má její druhá maminka vždycky čas, vaří skvělé večeře a plní každé její přání. Má to jediný drobný háček: místo očí má knoflíky a od své nové dcerušky očekává stejnou úpravu. Stop-motion adaptace knihy Neila Gaimana v režii Henryho Selicka brilantně využívá dětskou touhu po pozornosti a uznání. Druhá matka je zosobněním manipulativní rodičovské lásky, která nejprve nabízí všechno, co dítěti schází, aby mu nakonec vzala svobodu. Podobně znepokojivé kouzlo by mohl mít i nový animovaný film studia Laika Wildwood: Tajemství zakázaného lesa, který do kin dorazí už 29. října.

Babadook (2014)

Australský horor Jennifer Kent patří k nejvýraznějším filmovým zpracováním rodičovského vyčerpání a potlačovaného smutku. Ovdovělá Amelia sama vychovává problémového syna Samuela, který ji připravuje o poslední zbytky sil. Když se v domácnosti objeví záhadná dětská knížka o přízraku jménem Babadook, její život se promění v peklo. Monstrum s černým kloboukem přitom funguje také jako zhmotnění emocí, které si matka odmítá připustit: vzteku, bezmoci a občas i přání od vlastního dítěte utéct. Film děsí mimo jiné tím, jak otevřeně ukazuje, že milovat své dítě a zároveň nezvládat rodičovství se vzájemně nevylučuje.

Dobrou, mámo (2014)

Rakouský horor režisérské dvojice Veronika Franz a Severin Fiala využívá podobnou nejistotu jako Neskutečná máma. Dvojčata Elias a Lukas čekají na návrat matky po plastické operaci. Když ale konečně dorazí domů, její obličej zakrývají obvazy a její chování je podivně odtažité. Chlapci postupně získávají přesvědčení, že žena, která s nimi žije, není jejich skutečná maminka. Film mistrně pracuje s dětským strachem ze ztráty rodiče a s otázkou, nakolik vůbec můžeme důvěřovat vlastnímu vnímání reality. Sterilní interiéry luxusního domu, dlouhé úseky ticha a stále znepokojivější jednání všech zúčastněných vytvářejí atmosféru, v níž se rodinné bezpečí rozpadá před očima. V roce 2022 se snímek dočkal také amerického remaku s Naomi Watts v hlavní roli.

Děsivé dědictví (2018)

Režijní debut Ariho Astera začíná úmrtím babičky, ale skutečnou hrůzu přináší postupné odhalování toho, co po sobě rodinná matriarcha zanechala. Annie Grahamová v podání fenomenální Toni Collette se snaží udržet pohromadě rodinu, kterou ničí zármutek, výčitky a dlouho potlačovaná tajemství. Jedna z nejděsivějších scén filmu se dokonce obejde bez nadpřirozeného monstra: stačí rozhovor matky se synem u jídelního stolu, během něhož vyplují na povrch roky nahromaděné nenávisti a bolesti. Děsivé dědictví ukazuje rodičovství jako pouto, z něhož se nelze snadno vymanit.

Přišla v noci (2023)

I česká kinematografie má svého nezapomenutelného rodičovského démona… a nepotřebuje k tomu ani nadpřirozené síly. Simona Peková v černé komedii Přišla v noci předvádí jednu z nejděsivějších filmových matek posledních let, přestože její Valerie své okolí terorizuje především nekonečným proudem řečí, citovým vydíráním a naprostou neschopností respektovat soukromí. Když se bez pozvání nastěhuje k synovi a jeho partnerce, jejich společný život se začne rozpadat. Režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar si pohrávají s principy hororů o domácí invazi, jen místo maskovaného vraha posílají do bytu matku, která to přece se všemi myslí dobře. A právě proto se jí tak těžko zbavuje.

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu (2025)

Rose Byrne v jednom z nejvýraznějších výkonů své kariéry ztvárňuje Lindu, psycholožku a matku nemocné holčičky, jejíž život se rozpadá pod tíhou povinností. Manžel je neustále pryč, dcera potřebuje intenzivní péči, strop v bytě se propadá a všechny pokusy získat alespoň trochu pomoci končí další frustrací. Režisérka Mary Bronstein zachycuje mateřství jako psychologický horor bez jediného skutečného monstra, zato s nekonečným množstvím každodenních katastrof. Kamera diváka téměř nepustí od Lindiny vyčerpané tváře a jednotlivé situace stupňuje až na hranici absurdity. Jak jsme ostatně psali v naší recenzi, svérázně pojmenovaný film ukazuje, jak snadno se péče o dítě může proměnit ve všepohlcující zkušenost, která člověku nedovolí ani na chvíli vydechnout.

Zrozen z temnoty (2026)

Co když porodíte doslova nelidské dítě? Finská režisérka Hanna Bergholm letos představila mimořádně nepříjemnou variaci na rodičovský horor, v níž se Saga (Seidi Haarla) a její britský manžel Jon (Rupert Grint) nastěhují do domu uprostřed finských lesů. Po narození syna začne čerstvá matka tušit, že s miminkem něco zásadního nehraje. Její okolí však obavy odmítá a ona postupně ztrácí jistotu, zda se skutečně děje něco nadpřirozeného, nebo ji ničí vyčerpání a psychický tlak. Zrozen z temnoty využívá severský folklor a tělesný horor k zachycení rodičovské zkušenosti, o které se většinou příliš otevřeně nemluví. Nedostatek spánku, odcizení partnerů, proměna vlastního těla i obava, že se k dítěti nedokážete správně citově připoutat, tu získávají doslova monstrózní podobu. Bergholm přitom už ve svém předchozím filmu Ono zkoumala rodinné vztahy prostřednictvím groteskního fantastického stvoření.

Neskutečná máma (2026)

Osmiletá Bela má imaginární kamarádku, která vypadá úplně stejně jako její skutečná matka. Jenže zatímco jedna ji miluje a chrání, ta druhá má s holčičkou podstatně znepokojivější plány. Nový horor režiséra Roba Savage pracuje s jedním z nejzákladnějších dětských strachů: co když člověk, kterému bezvýhradně důvěřujete, ve skutečnosti není tím, za koho se vydává? Jessica Chastain dostala příležitost předvést mateřskou náklonnost i její démonickou karikaturu, která se snaží vetřít do Belina života.

Jessica Chastain ztvárnila Belinu matku i monstrózní entitu, která se snaží získat dívčinu důvěru. Podoba titulní mámy vznikala kombinací výkonu herečky, masek, kaskadérských a akrobatických kreací i digitálních efektů. Výsledné monstrum se v průběhu filmu proměňuje a jeho stále méně přesvědčivá lidská podoba se postupně rozpadá. Její úsměv působí příliš strnule, pohyby získávají hmyzí rysy a oblečení začíná splývat s deformujícím se tělem.

Snímek vznikl podle románu Incidents Around the House od Joshe Malermana, autora literární předlohy k hitu V pasti. Scénář napsal Nathan Elston, který se podílel na seriálu Boj o moc. Mezi producenty pak nemůže chybět hororový specialista James Wan, který v příběhu viděl příležitost vytvořit novou výraznou hororovou bytost a chtěl spolu s tvůrci vystavět strach na situaci, do níž se diváci snadno vcítí. Hrůza podle něj působí nejsilněji ve chvíli, kdy naruší obyčejný rodinný prostor za denního světla.

Snímek do českých kin vstupuje 29. října a tematicky navazuje na dlouhou tradici hororů, které obracejí rodinné jistoty naruby.