Juli Jakab: Soumrak je pro chytrého a soustředěného diváka (rozhovor)

Oscarem oceněný maďarský režisér Lászlo Nemes letos v Benátkách představil svůj druhý celovečerní snímek, za který tam získal cenu Fipresci. Soumrak bude v kinech uveden od 15. listopadu. Hlavní roli mladé Irisz Leiter si v něm zahrála mladá budapešťská rodačka Juli Jakab. U Nemese měla už menší roli Elly i ve zmíněném prvním Nemesově snímku Saulův syn, ke které se dostala zcela náhodou. Společně jsme si povídaly při její krátké návštěvě v rámci letošního festivalu Be2Can v Praze.

Soumrak – Juli Jakab (foto: Film Europe)

Trochu jsem doufala, že by snad další Nemesův snímek mohl být o něco méně temný než byl Saulův syn. Ale není. Můžete v krátkosti příběh Soumraku představit?
Příběh je situován do Budapešti roku 1913 a vypráví o mladičké dívce, která se vrací po skoro dvaceti letech do města, aby si našla práci v kloboučnictví, které patřilo jejím rodičům. Je sirotek a ze svého života s rodiči, o které přišla, když jí byli čtyři roky, si nic nepamatuje. Její minulost a historie rodiny se jí začne pomalu po návratu do města rozkrývat a pronásledovat ji. Rodinné tajemství se začne pomalu dostávat na povrch a ona se s tím vším snaží vyrovnat. Vlastně je ale velmi těžké mluvit v případě Soumraku o nějakém ději. Je to speciální případ, kdy diváci musí přistoupit na to, že samotný příběh není to úplně nejdůležitější na příběhu. Většinou, když sledujeme film, sounáležíme s hlavní postavou, které se můžeme ve vyprávění držet a do které se můžeme určitým způsobem vcítit. Dokonce to může fungovat i v případě, že hlavní postava je třeba sériový vrah. To je kouzlo vypravěčského umění. Ale v případě mojí Irisz je to trochu jinak. Divák je postaven do zvláštní pozice, kdy se snaží pochopit postavu a následovat ji a zorientovat se v jejím chování jenom z velmi kusých informací. Ale není to jednoduché, protože všechno zůstává tak nějak v mlze a divák se musí hodně snažit, aby pochopil celý příběh. Myslím, že tenhle náhled může na diváka působit velmi frustrujícím dojmem, který vytváří zrcadlo pocitů, které mohli zažívat lidé právě v době před sto lety, kdy se příběh odehrává. Byla to doba před první světovou válkou. Něco bylo ve vzduchu, ale ještě úplně nebylo jasné co. A tak tyhle pocity při sledování Soumraku cítí i diváci, kteří by chtěli znát odpovědi na otázky, které jim z příběhu vyplývají. Je to snímek, u kterého je potřeba používat spíš smysly. A já věřím, že pak to může být velmi zajímavá divácká zkušenost.

Jaké to pro vás bylo mít neustále kameru v zádech a nebo skoro „přilepenou“ na obličeji? Musela jste si na to zvykat nebo vás to nijak neovlivňovalo?
Lászlo používá zvláštní metodu, co se kamery týká. Velmi podobě se záběry pracoval už ve svém předchozím snímku Saulův syn. Naštěstí nejsem původní profesí herečka, takže jsem vůbec neměla zažitou práci před kamerou a tím pádem pro mě nebyl problém si na takovou permanentní blízkost kamery zvyknout. Sice si tenhle způsob práce žádal mé velké soustředění, ale zároveň mi umožňoval neztratit podstatu mé postavy. Navíc takovéhle dlouhé záběry měly svoji přesnou choreografii. Byla to velmi přesná spolupráce herců a kameramana. Lászlo rád tenhle způsob přirovnává ten permanentní pohyb na place k pohybu celé sluneční soustavy.

Vaše postava Irisz toho ve snímku také moc nenamluví. Bylo tedy potřeba mluvit hodně tělem, obličejem. Byla to pro vás osobně spíš výhra nebo výzva to všechno vyjádřit?
Myslím, že Lászlo hledal od samého začátku někoho, kdo bude schopen vyjádřit své niterné pocity, na kterých chtěl stavět charakter téhle postavy. Samotný casting na Irisz trval deset měsíců, což je extrémně dlouhá doba. A samozřejmě, že šlo o to, zda budu schopna to zahrát, ale on se zaměřil spíš na moji osobnost. Od samého začátku bylo ale jasné, že snímek nebude mít mnoho dialogů a že všichni herci budou muset k divákovi promlouvat zejména svýma očima. Možná to bude znít jako klišé, ale oči jsou prostě zrcadlem do duše, osobnosti, emocí. Každé ráno před natáčením jsem se pokoušela vybavit si nějaké chvíle ze svého života, které by se emočně podobaly tomu, co jsem měla ten den ve scénáři. A navíc režisérův požadavek byl, abych hrála tím nejjednodušším a nejpřirozenějším způsobem, kterého jsem schopná.

Juli Jakab (foto: archiv)

A jak se to vlastně celé stalo, že jste najednou měla hrát hlavní roli v Soumraku? Zmiňovala jste totiž, že jste profesí scénáristka. A je nutno zmínit, že malou roli jste si zahrála i Nemesově prvním celovečerním snímku Saulův syn.
S Lászlem se známe už nějakých deset let, oba dva jsme přímo z Budapešti. Seznámili jsme se přes naše společné přátele. Sice jsme se neznali nějak extra dobře, ale Lászlo si mě všiml a pozval mě na casting teaseru k Soumraku. Tehdy mi nenabídl roli Irisz, ale nějakou menší roli v jednom krátkém filmu. A víte, můj herecký život je plný nejrůznějších náhod. V Saulově synovi je jenom jediná hlavní ženská postava a nikoho včetně mě ani nenapadlo, že bych ji mohla hrát já. A to kvůli mému věku. Chtěli totiž někoho staršího. A na castingu Soumraku jsem si zase myslela, že budu příliš stará, protože mně je teď třicet a Irisz mělo být dvacet. Když se vrátím k Saulovu synu, tam jsem nejprve figurovala jen jako partner herců na kamerové zkoušce, vždycky jsme byla mimo kameru. Až jednou jsem takhle seděla na gauči, měla jsem zrovna hodně špatný den a Lászlo už měl za sebou casting asi se stovkou adeptek na Ellu. Tehdy se na mě nějak podíval a já vypadala ten den opravdu mizerně a smutně. Ten můj vzhled okomentoval a zároveň mi řekl, že jestli si v tomhle stavu nechci zkusit Ellu zahrát. Na záznamu to pak vypadalo asi dostatečně mizerně, a tak jsem roli dostala. (smích) Pak mě pozval i na casting na Sunset. Moc jsem si totiž přála v tom snímku hrát, předchozí práce s ním mě moc bavila. Navíc se obklopuje lidmi, kteří ke své práci přistupují velmi seriózně a to se mi moc líbí.

Soumrak – Juli Jakab (foto: Film Europe)

Soumrak je natáčen v krásných exteriérech a interiérech. Má nádherné rekvizity, kostýmy a především klobouky. Některé z nich jsou skutečná umělecká díla.
Souhlasím… Ale zároveň musím říct, že to nejsou klobouky, které by byli těmi nejkomplikovanějšími, které k dané éře patří. Lászlo si vybíral spíš střízlivější varianty. Pamatuju si, že tam byly i takové možnosti jako třeba klobouk s celou ptačí rodinkou nebo s kusem lesa. Ty ale ve snímku nejsou. Většina klobouků vystavených v obchodě ve snímku jsou originály zapůjčené z Vídně. Ty, které jsem nosila já, byly skoro všechny vyrobeny přímo mně na míru.

Juli, nosíte klobouky i v civilu?
Ano, nosím, ale hlavně ty pánské. (úsměv)

Takže to nebyl žádný nový pocit, když jste měla skoro neustále něco na hlavě…
Ne, to ne. Ale přece jenom nosit dámský a pánský klobouk je docela rozdíl. Mnoho těch dámských je mnohem mělčích, takže se k vlasům musí „přišpendlit“ takovou velkou ne moc dlouhou ozdobnou jehlicí. Tu jsem se musela naučit ladným pohybem do vlasů zvenku po nasazení klobouku vpravit a nebo ji naopak vyndat, což bylo docela náročné.

A pomáhal vám hodně kostým k tomu, abyste se vžila do své role?
Ano, byla to velká pomoc a nejenom pro mě. Když si vzpomenu třeba na záběry, kdy jsou na mě ostatní děvčata z kloboučnictví naštvaná a pak se převléknou do těch nádherných rób, atmosféra se úplně promění. Změní se i jejich výraz v obličeji, držení těla… Bylo to celé jako vstoupit do stroje času.

Co vás tedy nakonec baví víc – psát scénáře a nebo hrát?
Miluju oboje. Jsem nesmírně šťastná, protože jsem zjistila, že herectví je mým středobodem. Někdy pracuju taky ještě jako asistent produktového návrháře u filmu. Ale právě teď cítím, že se nemusím rozhodovat, co bych chtěla dělat nejvíc…

To je skvělé, nikdy se vlastně nenudíte…
Přesně tak! Vlastně to považuju za jedno z nejdůležitějších zjištění v mém životě. (úsměv)

Dagmar Šimková, Totalfilm.cz
foto/video: Film Europe © 2018

 

%d blogerům se to líbí: