Slunce žhne nad spálenou pouštní krajinou, ve které by podle všech předpokladů nemělo být nic schopno přežít. Přesto tušíme, že partička pytláků schovaných pod hábity a šátky nepřevrací kameny jen tak. Když o pár minut později navzdory ztrátám na životech pochytají několik extrémně jedovatých pavoučích predátorů, aby je rozprodali na černém trhu, roztáčí se kolotoč událostí, kvůli kterým se jeden ošuntělý panelák na pařížském předměstí promění v zamořenou past plnou pavučin, hnusných malých kusadel a vajíček nakladených do mozku.
Už úvodní minuty v poušti ukážou, že debutující Sébastien Vaniček, slibný francouzský filmař s českými kořeny, má plno nápadů. A taky nakoukáno. Po změně prostředí do hlavního dějiště se to jen potvrdí, klaustrofobní teror v uzavřené budově připomene španělský zombie horor [REC], sedmdesátkové Červy, případně loňské Smrtelné zlo: Probuzení. Přitom ale stojí na vlastních nohou.
Videoherní struktura vyprávění, kdy každé patro skýtá další nástrahu je zárukou strašidelné zábavy sama o sobě, a Havěť svoje uzavřené, hrdinům důvěrně známé prostředí moc hezky využívá. Když si postavy pravidelně stěžují na zlobení pohybového spínače světla na chodbě nebo kloužou na vlhkých schodech do sklepa, tak prostě víte, že to časem sehraje svou roli. A ono jo.
Se Sébastienem Vaničkem jsme si u příležitosti premiéry Havěti popovídali o tom, co pavouci ve filmu symbolizují, jak se do scénáře promítla jeho zkušenost s vyrůstáním na paříšké periferii, i o tom, co vlastně chystá ve světě Evil Dead. Rozhovor si přečtěte tady.
Krmení
Výhodou několikapatrových činžáků navíc je, že skýtá dost sousedů čekajících na šťavnatou záhubu. Jak už to u hororů ale bývá, o vedlejších postavách se toho moc nedozvíme. I když se scénář snaží ukázat, proč by nám na nich mělo záležet, drtivá většina z nich zůstane pro diváka anonymní líhní na pavoučí vajíčka. Vezmeme jed, že nejvíc s vámi stejně pohne osud pejska.
Koho se povedlo prokreslit dostatečně na to, abychom mu chtěli těch několik desítek minut aspoň trochu fandit, je protagonista Caleb v podání Théa Christina. Má sice svůj škraloup a poznamenala ho pařížská periferie i smrt matky, v jádru je to ale laskavý dobrák, který se zastane uklízečky a poslední peníze utratí za dárek pro stárnoucí sousedku. Škoda jen, že je to takový idiot. Chovat s láskou a zájmem doma nejrůznější havěť, aniž by vás napadlo, že exotický pavouk s obřími kusadly může být jedovatý a dost možná se i prokouše papírovou krabicí, to by si zasloužilo Darwinovu cenu.
Co se následných mordů týče, jsou zlovolní malí členovci s tím vším skákáním do obličeje možná kapičku repetetivní. Havěť místy působí jako Vetřelec bez Vetřelce, kde se titulní potvora zasekla ve vývojovém stádiu facehuggera, Vaniček nicméně svým potvorám notně pomáhá precizním zvukem, vymazlenou kamerou a nápaditými hrátkami s tmou a světlem. Díky povedené režii se u filmu zaručeně několikrát štítivě otřese i ten, kdo jinak arachnofobií úplně netrpí.
Pero ostřejší než kusadlo
Škoda jen poslední třetiny filmu. Režisér, scenárista a autor námětu v jedné osobě do filmu o mladých Francouzích protloukajících se životem na pařížském předměstí nenásilně a organicky otiskl vlastní zkušenost a obecný tamní naturel, kdy se „policajtům nedá věřit a krky si musíme zachránit jen my sami.“ Jakmile se ale ke konci filmu do příběhu a dění v zamořeném baráku výrazněji vloží ochránci zákona, do té doby odsýpající horor se trochu zadýchá, zamotá a začne působit dost chaoticky.
Zmatenému finále nijak nepomáhá ani fakt, že se Havěť dočkala velmi prapodivného překladu do češtiny. Ještě se dá mávnout rukou nad tím, že se v titulcích vyděšení dvacátníci z pařížské periferie baví dokonale spisovnými, uhlazenými, až archaickými formulacemi – a to i ve chvílích, kdy jsou strachy posraní až za ušima, případně na sebe mají frustrovaně ječet. I kašlete-li na stylistiku a nemluvíte-li francouzsky, musíte povytáhnout obočí nad tím, jak zjevné nesmysly ke konci filmu překladatelé postavám vkládají do úst. Třeba když jedna z nich prohlásí, že poběží otevřít krabici, aby se následně vydala otevřít dveře. Dabovanou verzi jsme v redakci neviděli, doufejme ale, že se jí alespoň část těchto neduhů vyhnula.
Za český překlad ale Vaniček nemůže, a třetí akty dělají problém i daleko zkušenějším scenáristům, než nadšenému debutantovi. Ani pachuť ze zmatlaného závěru tak nepřebíjí radost nad tím, že žánrové vody zčeřil tak slibný mladý talent. Na jeho další práci se moc těšíme.
-
Režie
-
Scénář
-
Kamera
-
Hudba
-
Herci
Havěť (2024)
Vůbec se nedivíme, že Sam Raimi s kolegy vybral režiséra Havěti jako tvůrce připravovaného spin-offu ze světa Smrtelného zla. Sebastien Vaníček má evidentně nakoukáno, šikovně buduje napětí a atmosféru a bezvadně pracuje s prostředím, obrazem i zvukem. Bude-li mít k ruce radu zkušenějšího kolegů, klidně si vsadíme, že jeho další film bude neskutečná žánrová mňamka.
Martin Mažári, Totalfilm.cz
foto/video: Continental Film © 2024
Havěť
Vermines
Horor
Francie, 2023, 106 min
Režie: Sébastien Vaniček
Scénář: Sébastien Vaniček, Florent Bernard
Kamera: Alexandre Jamin
Hudba: Douglas Cavanna
Hrají: Théo Christine, Jérôme Niel, Finnegan Oldfield, Sofia Lesaffre, Lisa Nyarko, Marie-Philomène Nga, Mahamadou Sangaré, Abdellah Moundy, Emmanuel Bonami
Produkce: Harry Tordjman
Střih: Thomas Fernandez, Nassim Gordji Tehrani
Zvuk: Samy Bardet, César Mamoudy
Masky: Stéphanie Guillon
