V čínské provincii Sin-ťiang se nenasytný centrální režim dopouští genocidy Ujgurů, jež zůstává světu takřka utajena. Ne tedy, že by se o ní nevědělo, jen se o ní málokdo zajímá. Tvrdou převýchovu obyvatelstva zahrnující rozdělování rodin a povinný pobyt v „převýchovných táborech“ zažila na vlastní kůži i Kalbinur Sidik. Nejprve jako cíl převýchovy a nakonec z donucení i jako lektorka. Totalitní moci ale nakonec sloužit odmítla a prchla do Evropy. Zde se mimo jiné stala protagonistkou dokumentu nizozemské umělkyně Dayy Cahen, s níž jsme si o vzniklém dokumentu Čína tě sleduje promluvili na festivalu Jeden svět.
Jak jste se s tématem seznámila?
Všechno, co dělám, má počátek v mé rodinné historii. Oba moji rodiče prožili dětství jako Židi během druhé světové války se vším, co si s tím spojíte. Vychovávali mě tedy s vědomím hrozby, že se vaše postavení ve společnosti může ze dne na den zlomit a nikdy nevíte, co si pro vás osud chystá. Vždycky jsem byla fascinovaná systematickou ostrakizací procesy s ní spojenými. Chci porozumět tomu, na základě jakých principů se proti sobě obracejí skupiny lidí, najít v tom smysl a snad i náznak řešení. Proto jsem pracovala v Putinově Rusku. A nyní jsem pozornost přenesla na genocidu Ujgurů.
Nejdřív jsem se obávala, že to není „můj příběh“, že nemám znalosti a zkušenosti, jak do něj proniknout. Po chvíli rešeršování jsem však jistila, že v mé zemi, tedy Nizozemsku, žije žena, která má zkušeností víc než dost, protože z toho prostředí unikla. To byla Kalbinur Sidik, jeden z mála lidí na světě dost odvážných, že se rozhodla o tom veřejně mluvit.
Unilka paní Sidik specificky proto, aby mohla podat svědectví, nebo se toho úkolu chopila až jako důsledek své emigrace?
Šlo o její reakci na konkrétní zločin, jehož obětí se stala – Kalbinur byla nuceně sterilizovaná, a to byl poslední z řady násilných činů, který se rozhodla přijmout. Po operaci byla velmi nemocná a nemohla pracovat, v důsledku čehož z ní systém trochu spustil zrak. To jí umožnilo učinit konečné rozhodnutí, předstírat návštěvu dcery a nevrátit se. A to i za cenu toho, že už nikdy neuvidí svého manžela, jemuž cesta samozřejmě nebyla umožněna. Ve filmu ten přesný důvod padne jen velmi stroze, nechci na to strhávat pozornost. Pro Kalbinur je velmi bolestivé o tom mluvit.
Čelí nyní nějakým hrozbám?
Neustále se setkává s výhrůžkami. Především, když cestuje, je na každém kroku pronásledovaná. Před jejím domem stojí často podezřelé osoby, které ji fotografují. Někdy jde i o přímé telefonické výhrůžky, někdy o výhrůžky adresované její dceři. Snaží se předstírat, že ji nic z toho nevyvádí z míry, že je silná a neoblomná v marné víře, že je to odradí. Tak snadné to bohužel není. Nemluvě o tom, že zcela ztratila kontakt se svým manželem, takže netuší, co se s ním stalo. Přesto pokračuje a dál podává svědectví o tom, co zažila. I když ví, že nebude mít nikdy klid. Jaká obrovská osobní oběť!
A vy sama jste se s něčím takovým setkala, když jste začala točit váš film?
V mnohem menší míře. A jakýkoliv tlak jsem zažila, se nedá srovnat s tím, který zažívají očití svědci, takže by mi bylo hloupé na tom ulpívat. Dokud to zvládnou oni, musím to zvládnout taky – svět nemůže být potichu. A jako Evropanka mám v tomto ohledu určitou ochranu.
Je něco, co můžeme z naší pozice pro Ujgury udělat?
Vím, že se může zdát trochu bezpředmětné řešit na civilní rovině problém odehrávající se na druhé půlce světa, ale to podceňujeme svou moc. Jihoafrický apartheid byl poražený i díky tomu, jak mezinárodně izolovaný se režim cítil a jak moc se proti němu vystupovalo. Pro politiky by byla sebevražda s tamním režimem spolupracovat, tolik dali voliči dost jasně najevo, a tak kousek po kousku zbývalo JARu méně a méně prostoru k manévrování. Až se systém rozpadl.
Takže ano, když bude podstatná část zbytku světa táhnout za jeden provaz, věci se mohou změnit. Čína ostatně potřebuje obchodovat se Západem, aby mohla fungovat. Jistě nemůžeme zavírat oči před tím, že Čína není mnohem silnější, než kdy byla Jižní Afrika, jedná se tedy o mnohem většího a mocnějšího oponenta. Nepřestat však o problému mluvit je první a nezbytný krok.
Jsem moc pesimistický, když se mi zdá, že pozitivní trend v tuhle chvíli neexistuje?
Bohužel nejste, situace je horší a horší. Region se uzavírá, tlak na místní obyvatelstvo roste. Mezinárodní zájem není velký a najde se jen pár vlád, které se k probíhající genocidě vůbec vyjádřily a nějak ji odsoudily. Najdeme minimum bojkotů a minimum vyřčených požadavků. Ale víte co? Tím se nesmíme nechat odradit! I tahle naše konverzace je jiskřička naděje – jako každá.
Jste multimediální umělkyně. Co pro vás znamená film? Jakou hodnotu v celém vašem boji má?
Postupuju vždy od tématu – nejdřív najdu, čím se chci zabývat. Až v průběhu mého poznávání věci si pak udělám jasno v tom, k čemu bych měla dojít. Jestli k sérii fotografií, zvukové instalaci nebo právě filmu. V případě Čína tě sleduje jsem se setkala s tak konkrétními a specifickými informacemi, že film jako platforma mi přišel nejpřirozenější k tomu přehledně a jasně formulovat vše potřebné. Nebyl tu velký prostor pro abstrakci nebo zkratku. Potřebovala jsem být přesná a specifická při snaze zprostředkovat příběhy, které měli lidé vůli a odvahu mi svěřit. V budoucnu snad téma zpracuju ještě v podobě videoinstalace, to ale závdavkem k filmu.
Všiml jsem si, že jste podepsaná přinejmenším pod režií, scénářem, kamerou, produkcí a střihem. Pracujete s někým?
Je to skutečně one-woman-show. Na některá interview jsem s sebou vzala kameramana, protože jsem měla strach, že když se budu starat o techniku, zneklidním respondenta, nebo nedejbože budu tak zabraná v hovoru, že zapomenu vše obsloužit, jak je potřeba. V postprodukci jsem si také nechala pomoct se zvukem. Jinak ale všechno od shánění financí po střih bylo na mě.
Kolik materiálu jste měla k dispozici a jak moc náročné bylo se jím probrat?
Trvalo mi tři roky vše nashromáždit a zpracovat. Stranou mám řadu dalších povinností včetně výuky na škole, takže mohlo jít málokdy o můj jediný fokus. Přesto jsem s tímto projektem strávila opravdu mnoho času. Vše navíc narůstalo a bobtnalo v míře, kdy jsem musela opakovaně shánět nové zdroje financí a čekat na ně, což celou produkci protahovalo.
Byla jsem v kontaktu s mnoha Ujgury, nejen Kalbinur. Někteří z nich nebyli snadní k nalezení, protože z pochopitelných důvodů žijí v ústraní. Často se se mnou odmítli setkat, přesto byli dost odvážní, aby mi své svědectví poskytli alespoň v hlasové nebo textové formě. Mnozí mi přesto poskytli své osobní záznamy. Jiné jsem musela získat z různých archivů, ale i sociálních sítí jako TikTOk a ReChan. Také jsem pracovala s oficiální čínskou propagandou, která často využívá stejné kanály jako veřejnost, což je samo o sobě fascinující. Čím déle jsem na filmu pracovala, tím hůř se mimochodem materiály sháněly – úroveň kontroly a uzavřenosti narůstá doslova ze dne na den.
Měla jste dost materiálu ke své spokojenosti, nebo vám něco palčivě chybělo?
Trochu překvapivě mi ze všech možných institucí odmítla poskytnout materiály zrovna britská BBC. Účtovala si jednoduše příliš a nepodařilo se mi přesvědčit je k rozumnému kompromisu. Jestli za tím byl nějaký další důvod, nevím, sdělen mi nebyl. Jinak nevyhnutelně, když se soustředím ve velké míře na příběh jedné osoby, spousta jiných příběhů musí být upozaděna. Je toho tedy hodně dalšího, o čem by se dalo mluvit. Spousta dalších osudů, které ukázat. Vyslechnout jsem mohla jistě jen zlomek svědectví, která by byla k dispozici s neomezeným časem a prostředky.
Účastnila se Kalbinur nějak tvarování filmu?
Jeho podoba byla pro mě velkou skládačkou a musela jsem si být jistá svou přesností. Neměla jsem prostor k tomu přibírat do střižny někoho, kdo by se k procesu vyjadřoval v jeho průběhu. Ukázala jsem jí však několikrát, k čemu jsem už došla a ptala se jí na názor a na to, jestli je vše řečeno správně, co by bylo potřeba vyjádřit lépe, a tak dále. Nebyla přitom zdaleka jediným, koho jsem se takto ptala. Můj přístup je tedy dojít k něčemu sama, následně se o tom ale bavit a hledat zpětně nedostatky, které jde ještě upravit.
Jakých vnějších reakcí jste se doposud dočkala?
Především překvapení. „Opravdu se něco takového děje? Proč jsme o tom nic neslyšeli?“ Proto jsem si tak jistá tím, že má tahle práce smysl. Na obecnější rovině pak lidi překvapuje, jaké nástroje kontroly jsou vládám vůbec k dispozici.
Zprvu mě překvapilo, když paní Sidik po svém úniku sledovala video svého manžela, kde ji zjevně pod nátlakem odsuzuje a kritizuje, přesto následně slyšíme o tom, jak si spolu soukromě píšou. Myslel jsem si, že v tom jim bude zabráněno.
Nejdřív to možné bylo, dokonce pořádali video cally. Ale to okno netrvalo dlouho. Komunikaci možná autority připustily v naději, že Kalbinur přiměje k návratu. Když zjistily, že to je marné, vše skončilo. Zpráva, kde se jí manžel omlouvá za zradu, kterou ve filmu vidíte, je ve skutečnosti poslední, kterou obdržela. Pak si ji zablokoval. Teď už Kalbinur ani neví, jestli je naživu, a nepokouší se po něm pátrat, aby ho případně nevystavila riziku.
Když tohle totalitní chování vidím, možná naivně tápu nad tím, proč se tak vůbec chovat? A nebavím se teď ani o morálce, ale čistě o praktických důvodech, proč Čína volí tyto postupy. Chápu, že má režim velké plány s tamním regionem, různé megaprojekty a kontrolu nerostného bohatství, a že se mnohé režimy dokážou v takovou chvíli chovat velmi nevybíravě. Není ale lepší způsob, jak svých cílů dosáhnout? Nevytváří tolik násilí a nátlaku víc problémů pro Čínu, než kolik řeší?
Neznám samozřejmě oficiální důvody, kterými si to pro sebe vysvětlují samotní aktéři, když daná rozhodnutí činí. Sledujeme tu ale velmi komplikovaný proces. Čína nezačala Ujgury v téhle míře utlačovat a likvidovat ze dne na den, nejprve se je pokoušela potichu asimilovat méně agresivním způsobem. Šlo ale o neúspěšnou snahu, místní se odmítli vzdát své identity, nepokoje rostly. Čína si uvědomila, že musí přitvrdit.
Protože takový je základní cíl Číny – dojít k homogenní, snadno kontrolovatelné společnosti. Z jejího pohledu k tomu stále míří. Dosáhnout toho v provincii Sin-ťiang je pro ni zásadní vzhledem k její velikosti, pozici na Hedvábné stezce a všemu, co země skýtá.
Další důvod je, že je tenhle region podle mě dobrou laboratoří, v níž režim testuje způsoby kontroly obyvatelstva prostřednictvím nejnovějších technologií. Zjišťují, co funguje a co ne, než to uplatní na etnické Číňany. Nevěřím, že vše, co se děje v Sin-ťiang, má v Sin-ťiang taky zůstat.
Čína tě sleduje na Jednom světě
22. března ve 20:30 Kino Lucerna Brno
Co běžní lidé v Číně vědí o tom, co se děje na periferii?
To je pro mě těžké posoudit, protože jsem v kontaktu jen s těmi, kteří režimu utekli, a tedy mají velmi specifický přehled a zkušenost. A sama se do Číny samozřejmě nikdy nepodívám, abych si mohla promluvit s tamními lidmi.
Rádi bychom Čínu vnímali jako říši zla, jde ale o něco unikátního pro ni, nebo si z toho můžeme vzít poučení i ohledně systémů v euroamerickém prostoru?
Neměli bychom být tak naivní, jakkoliv se zdá, že si nemůžeme pomoct. Poslouchejme, co říká Trump – proč si myslíme, že to nemyslí vážně? Podívejme se, co říkal Putin, aniž by mu svět věřil, že má v plánu svá slovy uplatnit v praxi. Putin, Trump i Si Ťin-pching nyní běžně prohlašují, že se chystají vládnout světu prostřednictvím nových technologií. Nevím, komu z nich se v tom podaří dominovat, ale nepochybuji, že se o to pokusí. Kořeny bezpečnostních systémů schopných přísného dohledu a kontroly obyvatel jsou pak na Západě dávno zapuštěné. Musíme si toho být dobře vědomí a sledovat jakoukoliv manipulaci s tímto aparátem.
Zdaleka nejdystopičtější je program, při němž musí ujgurské rodiny přijímat etnické Číňany, s nimiž si v podstatě hrají na rodinu, což má být součástí jejich převýchovy.
Je to jako Příběh služebnice. Nemůžete uvěřit, že se to děje a jak moc si vláda nárokuje něčí osobní prostor. Tento prvek často u publika vyvolává hlasitější reakce než bezprostřední násilí. Šokuje intimní rovina tohohle útoku na život, kdy musíte ve vlastním domě někoho hostit a předstírat, jak jste nadšení. Nemluvě o tom, když se ukáže, že jde o muže, který chce sexuálně využít svůj přístup k bezbranné ženě. V případě Kalbinur tu máme tu bizarní situaci, kdy jde o bývalého kolegu jejího odvedeného manžela, který velmi zjevně infiltruje její rodinu a pokouší se zaujmout jeho roli.
Zase se vracím k tomu, proč Čína něco takového vůbec dělá. Copak si někdo myslí, že tohle opravdu může pomoct konečnému cíli Ujgury nějak funkčně ovládnout a kontrolovat? Spíš to je cesta k podnícení odporu. Je to zbytečný akt násilí, který přitom Číně nijak nepomáhá dosáhnout jejího cíle.
Myslím, že to je znak určité rezignace. Když Čína uvěřila, že asimilace je nemožná, dává alespoň najevo absolutní moc. „Můžu přijít k tobě domů a dělat tam, co chci.“ Pokud chce rodina tajně praktikovat islám, musí se nyní bát, že se na to bude „strýček“ vyptávat dětí, které přiznají, že mají doma korán. Tohle osobní riziko prakticky znemožňuje i soukromý, individuální odpor situovaný mezi čtyři zdi vlastního domova.
Čína už se nesnaží s Ujgury navázat vztah, jak možná činila na začátku, to už je jen záminka. Všechno už je jen snaha eliminovat jakoukoliv revoluční akci v zárodku. Vyvolat strach, zaplnit život lidí, aby nebylo místo na nic jiného. Cokoliv, co člověk dělá, se dostane ven. Kdokoliv, kdo se mu chce pomstít, ho může udat za praktikování islámu, jak vidíme v případě ženy, která se chtěla rozvést a manžel ji dal umístit do převýchovného tábora.
Nejde ale ani o cestu k přímé likvidaci.
Ta není zapotřebí. Genocida, jak víme, má různé podoby a Čína tu likviduje etnikum i s relativně malou ztrátou lidských životů. Rozbití společnosti, nucená sterilizace, znemožnění běžného života na všech rovinách. Věřit si už nemohou ani rodiče a děti. Ani manželé a manželky. To je víc než dost.
Absolvent žurnalistiky na FSV Univerzity Karlovy a filmový publicista prověřený několika médii. Spíš než číselné hodnocení u filmu rád hledá a nabízí cesty, jak jej číst. Každý snímek podle něj má hodnotu v rámci svých vlastních pravidel.
foto/video: © Jeden svět 2026
