Český film má za sebou rok, který potvrdil, že domácí tvorba umí držet krok s dobou i měnícími se diváckými návyky. V první polovině roku hlásila kina meziroční růst tržeb o 14 % a nic nenasvědčuje tomu, že by se závěr roku výrazně propadl. Zároveň šlo o období, kdy se české filmy připomněly i v zahraničí. Po více než třiceti letech jsme měli zástupce v hlavní soutěži Cannes, což se určitě nepoštěstí každý rok. Rok 2025 ale nestál jen na jedné festivalové události. Do kin dorazila pestrá směsice titulů, které ukazují, že české filmy se nebojí citlivých témat, společenské reality ani osobních příběhů. Od syrových dramat přes sociální dokumenty až po černočernou komedii těžce za hranou — náš výběr nejlepších deseti snímků, které v uplynulém roce prošly českou kinodistribucí, ukazuje chuť experimentovat a reflektovat dnešní společnost. A jestli vám to nestačí, můžete mrknout i na náš loňský výběr nebo žebříček nejlepších zahraničních filmů.
10. Má to cenu?
Komediální dokument rozkrývá svět, v němž se umění stává investiční hrou party pozérů s neomezenou peněženkou. Film šikovně pracuje s tempem, kontrasty a šokem, když sleduje uznávané postavy domácí umělecké scény, jak s vážnou tváří prodávají igelitku s vypranými penězi za milion nebo z odpadků skládají dílo prodávané za podobnou částku. Výsledkem je groteskní parodie prostředí, které se zaklíná pojmy jako hodnota, respekt a veřejné dobro, ve skutečnosti mu jde ale jen o pumpování ega a absurdních cenovek. Snímek se možná maličko utápí ve snaze být zábavnou show zaplněnou výraznými postavičkami, tím víc ale v tomto jednom bodu také jednoznačně uspívá.
9. Je to ve hvězdách
Je to ve hvězdách sleduje italskou astroložku a její klienty, kteří se v životě ocitli na mrtvém bodě. Místo výkladů osudu ale otevírá téma osamění, nerozhodnosti a strachu ze změny. Peter Kerekes dává prostor pěti lidem, jejichž život se láme mezi zahníváním v komfortní zóně a nutností konečně ji opustit – rozejít se s partnerem, přerušit závislost na rodiči, založit rodinu nebo si prostě dovolit začít znovu. Astrologie tu funguje spíš jako způsob, jak tyhle úzkosti pojmenovat, než jako skutečné řešení. Pečlivě aranžované záběry a dlouhá stopáž občas zpochybňují autenticitu zachycených situací, vyznění je přesto jasné a silné. I přes určitou roztříštěnost jde o zralý a pozorný film o hledání odvahy k velkému kroku, který každý z nás alespoň jednou odkládal na neurčito.
8. Nepela
První ze dvou chystaných životopisů krasobruslaře Ondřeje Nepely sleduje svého hrdinu na prahu dospělosti, kdy po letech vítězství touží odejít z národní reprezentace, nadechnout se svobody a konečně žít podle sebe. Debutující režisér Gregor Valentovič staví tradiční sportovní schéma na hlavu: bruslení tu není oslavou talentu, ale těžce nesenou povinností, která z hrdiny vysává radost a nutí ho skrývat emoce i vlastní identitu. Díky citlivému přístupu, silným výkonům Josefa Trojana i Zuzany Mauréry a přesnému vedení vzniká ucelené drama o tlaku režimu, úzkosti z coming outu a hledání prostoru být sám sebou, které s překvapivou jistotou dokazuje, že i zdánlivě vyčerpané téma může působit intimně a aktuálně.
7. Co s Péťou?
Dokument sleduje otce, který se po smrti manželky stará o téměř dospělého syna s těžkým nízkofunkčním autismem, a zachycuje jejich každodennost bez příkras a s vědomím, jak náročná a nekonečná tahle péče je. Dokumentarista Martin Trabalík volí extrémní případ na hraně zvládnutelnosti, aby ukázal realitu, která se do popkulturních představ o autismu nevejde. Přitom se vyhýbá senzaci a zdůrazňuje jemnější rovinu vztahu otce a syna. Kombinuje observační syrovost s filmovým jazykem plným dramatu, pracuje se silnými emocemi i nejistotou, aniž by nabízel jednoduché odpovědi. Výsledkem je intimní film, který klade nepohodlné otázky a nechává doznít tíhu úkolu, na nějž žádná jednoznačná odpověď neexistuje.
6. Karavan
První český snímek, který se po více než třiceti letech probojoval až do soutěže v Cannes, sleduje matku Ester, jež po sérii incidentů vyráží v oprýskaném obytném autě na cestu se svým dospívajícím synem s mentálním postižením, aby unikla dusivé nejistotě. Jenže ta s nimi putuje dál. Režisérka Zuzana Kirchnerová staví na tichém napětí matky a syna, civilní režii a autentickém herectví Aňi Geislerové a mladého Davida Vodstrčila, kteří zachycují vztah plný něhy, frustrace i strachu z okamžiku, kdy se něco strašlivě pokazí. Výsledkem je sebejistá evropská festivalovka v tom nejlepším slova smyslu.
5. Na plech
Martin Pohl alias Řezník pokračoval letos po hanebné stezce mainstreamového měknutí a uvedl komedii Na plech, která je jeho nejnormálnějším, ale také zatím nejlepším filmem. Samozřejmě můžeme očekávat vrstvu nekorektních vulgarit, které brousí na hraně, v jádru se však skrývá celkem tradiční, ale dostatečně nosný příběh o zdánlivě slušném chlápkovi, který se shodou okolností ocitne uprostřed drogového kartelu. Seznamuje se s novými lidmi, které dosud stěží zaznamenal, a možnostmi života mimo úmorný korporát. Místy je to legrace, místy tragédie, místy rauš a místy varování. Pokud bude Pohl v tomto stylu pokračovat, vážně z něj bude za chvíli tvůrce povedené rodinné zábavy. My si nestěžujeme.
4. Letní škola, 2001
Film sleduje několik dní ze života vietnamské rodiny z přelomu století na chebské tržnici. Ukazuje je očima tří jejích členů – unaveného otce Dũnga, snaživého školáka Taie a jeho staršího bratra Kiêna, který se po letech vrací z Vietnamu a ve vlastní rodině si už připadá jako cizinec. Všechny tři svírá tlak povinností, očekávání i vlastních chyb a film jejich starosti podává citlivě a s pochopením. Autentické prostředí tržnice, převážně vietnamsky mluvící komunita i neherci dodávají příběhu přirozenost a blízkost. Rozdělení na tři části hezky ukazuje, jak každý vidí svět jinak. I když by filmu možná slušelo silnější finále, jde o příjemné, upřímné drama o postavách, kterým rozumíme, i když s nimi ne vždy souhlasíme, a na konci je neradi opouštíme.
3. Nahoře nebe, v dolině já
Nahoře nebe, v dolině já nás zavádí do zapadlé slovenské vesnice, kde se po uzavření fabriky zastavil čas a patnáctiletý Enrique tráví léto mezi babetami, péčí o místní seniory a nejistým čekáním na matku, která domů jezdí jen občas. Vynikající kamera objevuje krásu i tíhu krajiny, která se kolem hrdiny uzavírá jako neprostupná zeď, zatímco bezstarostné léto nenápadně směřuje k nepříjemné pravdě. Syrové drama stojí na nebývalé autenticitě. Citlivě zachycuje odloučení, izolaci a bolestné probouzení do dospělosti v prostředí odřízlého venkova, kde se dětské iluze střetávají s tíhou reality i společenskými předsudky. Kombinace sociálních témat, intimního portrétu dospívání a šikovných neherců působí přirozeně a jemně a výsledek zajímavě balancuje na hraně dokumentu a hraného filmu.
2. Otec
Člověk snadno něco někde zapomene. O to děsivější je, že když zapomenete dítě v rozpáleném autě, pro váš mozek je to naprosto totéž, jako když v něm necháte peněženku nebo klíče. Otec těží z dlouhých, téměř nepřerušovaných záběrů, které nás vtahují do běhu několika klíčových hodin téměř v reálném čase a nechají projít si tragédií spolu s hlavní postavou. Technická bravura kamery se pojí s mimořádnými hereckými výkony Milana Ondríka a Dominiky Morávkové, kteří s bolestivou intenzitou ztvárňují truchlící rodiče hledající cestu ze zdrcující viny a rozkladu vztahu. Odsoudit člověka je hračka, scénář se ale neomezuje na senzacechtivé titulky ani rychlé soudy, místo nich nabízí empatii a nepříjemně nakažlivou bolest. Kde je Sbormistr umírněný a minimalistický, tam je Otec manýristický a expresivní.
1. Sbormistr
Diskutované drama nás vrací do 90. let a sleduje dvě sestry, pěvkyně dívčího sboru ovládaného charismatickým titulním sbormistrem. Z drobných náznaků a pomalu utahované smyčky postupně poznáváme mocenskou dynamiku sboru, soupeření o sbormistrovu přízeň a rozostřené hranice mezi autoritou a zneužíváním. Film šikovně pracuje s tím, co ukazuje, i s tím, čemu se vědomě vyhýbá: nestaví na explicitnosti, nemytologizuje pachatele, odmítá bulvaritu true crime fenoménu a drží se výhradně úhlu pohledu jediné oběti. Právě nenápadnost celého mechanismu zneužívání je na snímku to nejděsivější, stejně jako dobrovolné kráčení oběti do pasti. Výsledek je malý zázrak. Tak citlivý film na tak náročné téma je u nás nevídaný.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
foto/video: © Aerofilms, Bontonfilm, Gnomon, CinemArt 2025
