Červenec měl být okurkovou sezonou, místo toho přinesl dva festivaly, rekordní nápor na kina, šestnáctihodinovou antickou báseň Christophera Nolana a Spider-Mana, který vydělává rychleji, než Marvel stíhá renderovat. Martin Mažári a Martin Svoboda se po Varech a Filmovce vracejí do studia, aby probrali párovou terapii s Olivií Wilde, horory o mateřství, české festivalové filmy i otázku, zda může kritika s nulovým hodnocením posloužit jako ten nejlepší marketing.
Karlovy Vary a Letní filmová škola jsou za námi a s nimi i období, během kterého jeden Martin napsal tolik recenzí, až začal nenávidět koncept kinematografie, zatímco druhý si víceméně v poklidu vykládal s Aňou Geislerovou a Jiřím Lábusem. Zatímco Geislerová dokáže jediným pohledem přimět tazatele pochybovat o všech jeho životních rozhodnutích, Lábus podle vlastních slov ocenil Posedlost i Backrooms. My mu věříme, protože chceme žít ve světě, kde Jiří Lábus upřímně propadl hororům dvacetiletých tvůrců.
Prvním malým zázrakem měsíce je Pozvání. Olivia Wilde zavřela Setha Rogena, Edwarda Nortona, Penélope Cruz a samu sebe do jednoho bytu a rozehrála mezi nimi špičkovou konverzační komedii o manželství, závisti a nabídce skupinového sexu. Z látky, kterou už Češi a Slováci proměnili ve snímek V dobrém i zlém, vznikla tentokrát vizuálně sebejistá a herecky přesná vztahová etuda. Jeden pár se pomalu rozpadá, druhý působí skoro nesnesitelně dokonale a film dobře ví, že divák začne automaticky hledat praskliny i tam, kde možná žádné nejsou. Pozvání proto doporučujeme sledovat ideálně ve dvojici. Garantovat můžeme buď okamžitý rozvod, nebo dramatické upevnění vztahu.
Pak přichází Odyssea, největší, nejhlasitější a dost možná také nejdelší filmová událost roku. Oba Martinové jí udělili čtyři hvězdičky, což jim nebrání strávit desítky minut debatou o všem, co na ní nefunguje. Christopher Nolan podle nich pořád neumí psát ženy, intimní emoce ani dostatečně živé dialogové scény a antiku natáčí stejným způsobem jako technologický thriller. Zároveň ale svou oblíbenou látku o muži, který spáchá civilizační katastrofu a musí čelit následkům, našel možná lépe než kdy dřív. Výsledkem je v podstatě lepší Oppenheimer s loděmi, americkými přízvuky, batmanovskou zbrojí a Charlize Theron, která občas působí, jako by při cestě z nákupu zkontrolovala Instagram a potkala Odyssea na pláži. IMAX zůstává ideální, překvapivě dobře ale film funguje i v sále, kde plátno nemá rozměry menší okresní nemocnice.
Mnohem méně se Martinové shodnou na Zbrusu novém dni. Jeden oceňuje praktický kostým, pohyb ulicemi New Yorku a inspiraci výbornými videohrami, druhý vidí digitální svět, který s hrdinou odmítá fyzicky interagovat, a příběh poskládaný ze Spider-Mana 2 a třetích X-Menů. Společně nakonec připouštějí, že jde asi o nejslabší film Hollandovy série, jenž je jalový, mělký a vysoustružený, ale pořád představuje standard, kterého by Marvel v horších letech nedosáhl ani s mapou a kompasem. Divákům je to každopádně jedno: pavoučí dobrodružství láme rekordy a spolu s Odysseou vrací kinům energii předcovidových blockbusterových časů. Internet se může Avengers: Doomsday posmívat, jak chce, na premiéru stejně všichni přijdou.
Tradiční hororové okénko tentokrát nabízí horor o něčem a horor víceméně o ničem. Finský Zrozen z temnoty sleduje matku, která neví, zda je něco špatně s jejím novorozeným dítětem, nebo s ní samotnou. Hanna Bergholm rozehrává nepříjemnou kombinaci poporodní deprese, severského folkloru a body hororu, přičemž monstrum dlouho skrývá a nechává diváka sdílet nejistotu hrdinky. Jednotlivé situace fungují lépe než poněkud násilně nalepené finále, pořád ale jde o nápaditou a atmosférickou žánrovku. Smrtelné zlo: V plamenech naproti tomu nabízí probodnuté ušní bubínky, rozžhavený vosk, opěrku hlavy v krku a myčku plnou nožů, přesto po měsíci v paměti nezanechává skoro nic. Sébastien Vaniček natočil solidní krvavou atrakci, která ale proti Probuzení Leeho Cronina nebo hravosti Sama Raimiho působí jako další modrošedý remix remaku z roku 2013.
Českou část otevírá Dovolená v Českém ráji, která se v reklamách vydává za další rodinnou řachandu ve stylu Špindlu, aby po několika minutách shodila Adama Mišíka ze skály a odmítla na jeho smrt do konce filmu zapomenout. Střet lidové komedie s černohumorným vztahovým dramatem není vždy dokonale hladký, je ale svěží, sympatický a dostatečně podvratný. Ještě zábavnější než film samotný jsou reakce na něj. Nulové hodnocení na Novinkách je pokrytecký nesmysl, za který se autorce lze jedině smát.
Bohdan Karásek se v Mistryni vrátil k tomu, co umí nejlépe: nechal dva lidi chodit a tak dlouho spolu žvanit, až část publika propadla nadšení a druhá začala uvažovat o násilí. Podle Martina Svobody podobné filmy musejí iritovat a Karáska ostatně dokážou docenit jen lepší lidé. Martin Mažári tuto informaci předal svým přátelům a od té doby má dva přátele méně. Překvapení přinesl také Vyvolený Tomasze Mielnika: hravý rytířský epos s úmyslně nedobovým jazykem ukázal, že i režisér Svobodou nenáviděné Cesty do Říma může natočit film, který má humor, emoce a srdíčko.
Vážnější tečku představuje Pramen Ivana Ostrochovského s Aňou Geislerovou v roli lékařky zapojené do nucených sterilizací romských žen. Film část publika rozdělil svou výsostně artovou formou i tím, že téma propojuje s obecnější kritikou patriarchátu. Podle Martina Svobody ale nepřekračuje hranici, za níž se forma stává důležitější než samotná výpověď, jako se mu to stalo u 33 kroků. Chica Checa Šimona Holého je proti tomu příjemná civilní dramedie s Pavlou Tomicovou a Janem Cinou, dragovým líčením, mateřstvím a maloměstskou potřebou určovat ostatním, jak mají žít. Je to film na tři hvězdičky. Což je nejspíš přesně tolik, kolik stačí k soutěži o diváckou cenu v Karlových Varech.
„Posloucháte Totalfilm Podcast“
Náš podcast najdete ve všech oblíbených podcastových aplikacích, vybrané epizody i na našem YouTube. Kromě rozhovorů s českými i zahraničními tvůrci a herci v něm najdete i audio verze recenzí očekávaných premiér nebo pravidelná shrnutí filmových a televizních novinek.
Tenhle článek čerpá z důvěryhodných externích zdrojů, případně je naším společným dílem. Když se na něčem shodneme, schováme se prostě za redakci. A občas píšeme všichni dohromady. Tohle je jeden z těch případů.
